Židé v Radeníně
25.05.2011
Údajně nejstarší písemná zmínka o přítomnosti Židů v Radeníně pochází z roku 1622. Nicméně berní rejstřík Bechyňského kraje z roku 1620 na radenínském ani chýnovském panství Židy neuvádí. Totéž platí o berní rule z roku 1654.
Během 2. poloviny 17. století vzrůstal počet Židů na českém venkově v důsledku vyhánění z měst a perzekuce v sousedních zemích (hlavně v Polsku a Rakousku). Tito uprchlíci nacházeli útočiště u svobodníků nebo drobné venkovské šlechty, která si uvědomovala ekonomický potenciál židovského obyvatelstva. Údaj v celozemském soupisu Židů z roku 1723 říká, že před více než padesáti roky, za vlády hrabat Černínů z Chudenic, se v Radeníně usadilo 9 židovských rodin, které si zřídily modlitebnu a hřbitov. Velmi pravděpodobně se tak stalo za Heřmana Václava Černína (+1674), jenž se tak snažil zlepšit ekonomickou situaci svého již beznadějně zadluženého majetku.
V roce 1702 žilo na radenínském panství 21 Židů starších 10 let. V roce 1723 se připomíná 9 rodin, synagoga a hřbitov sloužící i rodinám z Hrobů , Chýnova a Choustníka. Již tehdy žili Židé v sedmi domech severně od vrchnostenského dvora (v ghettu) a provozovali panskou palírnu (vinopalnu).
Takzvaný familiantský zákon, vyhlášený roku 1727 v souvislosti s dalšími protižidovskými opatřeními vídeňského dvora, měl regulovat populační růst židovského obyvatelstva v českých zemích. Povolení k pobytu v zemi měl nadále jen držitel familiantského čísla (familiant). Číslo po něm dědil nejstarší syn, který jediný se směl oženit a mít potomky.
Další diskriminační opatření, která po několik staletí zásadně ovlivňovala život Židů, byly daňové přetížení, zákaz vlastnit nemovitý majetek, omezení pobytu mimo vyhrazená ghetta a zákaz provozování většiny řemesel. Částečné zmírnění těchto opatření přinesly po roce 1780 reformy císaře Josefa II., ovšem za cenu jistého poněmčení Židů, které později ztížilo jejich pozici během česko-německých národnostních třenic. Německá měla být nadále židovská příjmení, školství, matriky atd.
Roku 1783 žilo v Radeníně 131 Židů (34 manželských párů a 67 dětí). Mimo toho ještě neznámý počet ovdovělých osob a služebného personálu. Soupis v matrice z roku 1787 udává 176 osob (37 rodin), především v židovské čtvrti a v areálu hospodářského dvora kolem zámku. Židovské domy byly narozdíl od křesťanských označeny římskými čísly.
Převažujícím zaměstnáním židovských obyvatel byl (jako všude jinde) podomní obchod - tzv. hauzír (v roce 1783 celkem 13 osob). Hauzírníci chodili ode vsi ke vsi po přesně určených trasách a specializovali se na určitý sortiment zboží. Prodávali látky a drobné střižní zboží, kramářské zboží a koření. Vykupovali hlavně peří, vlnu, zemědělské produkty, hadry, vlasy, kůže poraženého dobytka aj. Radenínští Židé prodávali též na okolních trzích, především na jarmarcích a týdenních trzích v Chýnově, kde měli na náměstí zakoupena stálá prodejní místa.
Zámožnější Židé si pronajímali vrchnostenské provozy, jako Izák Lederer - pachtýř vinopalny, draslovny a koželužny v areálu radenínského hospodářského dvora.
Méně osob se věnovalo řemeslům (2 řezníci, 2 krejčí, pekař, sklenář, koželuh a sedlář).
Roku 1793 mělo radenínské panství druhou největší židovskou komunitu v Táborském kraji - celkem 42 familiantů (194 osob).
Obvod zdejší židovské obce se takřka kryl s hranicemi radenínského a chýnovského panství. Židé v počtu 1 až 3 rodiny žili v průběhu 19. století ve většině vsí na těchto panstvích.
V čele náboženské obce (hebr. kehila) stál volený představený (starosta), oprávněný jednat s úřady. Ve službách obce působil kantor (předzpěvák, hebrejsky chazan), který řídil bohoslužbu v synagoze. Nejvyšší duchovní autoritou obce byl rabín, jehož místo však nabývalo obsazeno vždy. Nejstarším známým rabínem zdejší obce byl zřejmě poněkud nejasně doložený Abraham Lederer (1780). Po něm následovali Moyses Weil (asi do roku 1808), Leopold Frank (do roku 1842) a Josef Wotzasek (asi do roku 1866). Obec zaměstnávala i šámese (kostelníka, obecního sluhu) a učitele.
Rabín míval roční plat 60 zl. (1798), později 300 zl. a dobrovolné dávky (emolumenty) o některých svátcích. Totéž platilo pro učitele, šámes měl 50 zl. Všichni měli k dispozici byt.
Kolem roku 1840 žili Židé kromě ghetta a objektů panského dvora také asi v 16 domech křesťanských sousedů. Dům čp. 55 nedaleko kostela (tj. mimo ghetto) patřil Aronu Löwimu, což nebylo v době, kdy Židé stále ještě nesměli vlastnit nemovitosti, příliš obvyklé.
Revoluční rok 1848 přinesl konečně zrušení familiantského zákona a jiných diskriminačních opatření. Od roku 1853 směli Židé kupovat půdu i domy. V tomto období dosáhla radenínská židovská populace svého vrcholu - 51 rodin o 190 osobách tvořilo 19% obyvatel obce. Od té doby se v důsledku vystěhovalectví jejich počet rychle snižoval. Odcházeli za možností uplatnění do měst i do zámoří, kde byly lepší podmínky pro podnikání, než v malé zapadlé vsi. Mnoho potomků radenínských Židů se později připomíná ve Vídni a větších rakouských městech. Emigrace do Ameriky nebo do centra monarchie byl však celospolečenský jev.
Židovská škola s německým vyučovacím jazykem se nacházela v domě čp. 67, vystavěném roku 1847 rovněž pro potřeby špitálu. V polovině 19. století ji navštěvovalo až 50 dětí, roku 1872 jen 24. Škola byla vydržována z příspěvků tzv. školské nadace. Zanikla v roce 1909.
V obci též existovalo pohřební bratrstvo „chevra kadiša“, jehož členové se starali o důstojné pochovávání zemřelých podle židovských zvyklostí. Žil zde i sofer - písař, který zhotovoval svitky Tóry a další rituální texty a dokumenty. Pravděpodobně jím byl Markus Weil, který zemřel roku 1893.
I v tomto období se zdejší Židé věnovali převážně obchodu. Především se smíšeným zbožím, potravinovým sortimentem (hokynáři) a střižním zbožím. Ve svých rukou měli výkup obilí. V některých rodinách se však vyskytovala řemesla předávaná po mnoho generací až do 20. století, např. řeznictví (Rind) nebo sedlářství (Römer). Málokteří Židé začali „sedlačit“ na vlastním, jako jejich křesťanští sousedé. Rolníky byliKohnovi v Lažanech nebo Adolf Polák v Chrboníně. Častěji se vyskytovali jako nájemci vrchnostenských dvorů, na panství Radenín konkrétně v Terezíně, Hrobech,Vlčevsi, Nových Dvorech aj. Někteří si najímali hostince, jako Karel Rind v Krtově a Jakob Epstein v Nuzbelích.
Roku 1880 žilo v Radeníně 91 Židů, roku 1900 už jen 46. Celá náboženská obec měla v té době asi 150 členů, z toho 31 poplatníků náboženské taxy (daně). Následkem snižování počtu členů a pozvolným úpadkem náboženského života se funkce rabína, kantora a učitele často spojovaly v jedné osobě. Bronzový kotel ze zrušené rituální lázně (mikve) byl prodán na přelomu 19. a 20. století.
FERDINAND LEDERER
dům č.p. 61- obchod Ferdinanda Lederera - nyní obecní úřad sloučené obce Radenín
V domě č.p. 61 měl před 2. sv. válkou smíšený obchod Ferdinand Lederer. Nosil plnovous. Ošklivý nebyl. Byl to velice chytrý a inteligentní člověk. Každého, koho poprvé viděl, upozorňoval slovy: "Prosím, prosím, nelekejte se!" Hlavu i trup měl normální, nohy však byly tenké, krátké a v kolenou dozadu ohnuté, chromé. Pohyboval se: dřevěné obyčejné protézy koženými pásky měl přivázány ku kolenům a lehké dřevěné trojnohé stoličky drže v rukou opíral se o ně. Na jedné té stoličce sedával v krámě. Že stoličky byly nízké, byl do polohy hodně vodorovné. Lidé mu přezděli kozel. Poněvadž přijel sem z Těchobuze u Pacova už dospělý muž, neví se, zdali se narodil ochrnutý. Také prý chůva neopatrností jej zmrzačila a zatajila, co provedla a nebyl léčen. Měl tři dobře rostlé syny. Josef, bankovní úředník, Ferdinand, obchodní jednatel.Oskar dovedl malovat a stal se spisovatelem. Roku 1932 prodali dům i obchod Janu Řezníkovi a odjeli do Hořovic. Jan Řezník zde pobyl dva roky. Nebyl normální. Poslán do ústavu pro duševně úchylné. Jeho bratr všechno prodal r. 1934 hosp. družstvu v Chýnově. Je zde "Družka" spol. s r. o. filiálka chýnovské. Dům je jednopatrový. Dole je krám, byty a skladiště. V patře byla četnická stanice od 18. října 1918 až do 31.12.1929 a odstěhovala se na Valečka č.p. 5. Od 1. ledna 1930 je zde poštovní a telefonní úřad.
Tolik obecní kronika. Navzdory těžkému fyzickému handicapu byl pan Lederer schopný a podnikavý člověk. Provozoval obchod s koloniálním zbožím, povoznictví, vykupoval obilí a měl i menší hospodářství. Vlastním nákladem vydal několik pohlednic Radenína a v letech 1909-14 stál v čele židovské obce. Zemřel nedlouho po přesídlení do Hořovic.
V roce 1910 žilo v obci jen 35 Židů. Posledním rabínem byl v letech 1912-1913 Alois Tausig, posledním učitelem náboženství Benedikt Wedeles (do roku 1918).
14. 7. 1916 poslalo okresní hejtmanství do Radenína 16 válečných uprchlíků z Haliče a Bukoviny (dnes součásti Ukrajiny). Byli to pravděpodobně silně nábožensky založení tzv. východní Židé, mentalitou a zvyky se od svých zdejších souvěrců asi značně odlišovali. Dá se předpokládat, že synagoga ožila častějšími bohoslužbami. Ubytováni byli u Františka Holuba.
Jedním z devětadvaceti radenínských mužů, kteří se z první světové války nevrátili, byl i sklenář Hynek Diškant. Padl u Belluna na italské frontě 27. dubna 1918. Zahynul i Viktor Kohn z Lažan.
V roce 1921 žilo v Radeníně 21 Židů. Náboženská obec, jejímž posledním představeným byl chýnovský obchodník Artur Jokl, zanikla roku 1933 sloučením s táborskou ŽNO.
Nacistické okupace se zde dožily jen Terezie, vdova po Jakubu Guttmannovi, s dcerou Irmou. V obecní kronice doslova stojí:
domek čp. 38 domek čp. 38 - 2006
V domku čp. 38 označení "Jüdesches Gescheft" tulí se k sobě dvě židovky Guttmannovy. Matka Tereza, vdova, narozena 14.2.1862 a dcera Irma, svobodná, narozena 9.7.1898. V Chýnově je syn Hynek a často sem dochází. Obchůdek je poloprázdný. Doprodávají zbytek starých zásob. Žid těžko shání zboží. Dveře pečlivě zamykají. Bojí se zlých lidí. Rozumný a soucitný člověk jim levně prodá kus chleba i trošku chleba. Židé chodí označeni. Mají na prsou na obleku přišitou "davidovu" hvězdu s nápisem "Jude". Guttmanovi v druhé polovině října 1942 museli odejít do Tábora. Den před odjezdem byla Irma si pro chléb na cestu do ranečku. Pláče. Útěchy pro ně není. Fronta daleko, konec nedozírný. Pláče. Tak dlouho dožít nám nedají. Nacisti naše židovské spoluobčany dvěma transporty - 12. a 16. listopadu 1942 odvezli do terezínského ghetta.
Paní Guttmannová zemřela 23. listopadu 1942 ještě v Terezíně. Irma a Hynek s manželkou byli zavražděni v plynové komoře v Osvětimi někdy po 20. lednu 1943.
Z 1268 Židů deportovaných z Tábora se vrátilo 70 osob.
Tak skončila několikasetletá židovská přítomnost v Radeníně.
VÝZNAMNÍ RODÁCI
Daniel Frank
se narodil roku 1793 v rodině radenínského kantora a pozdějšího rabína Leopolda Franka. Zřejmě vystudoval vyšší teologickou školu, neboť později působil jako rabín. Nejprve snad v Táboře, v letech 1838-1839 ve Voticích a od roku 1839 v Kolíně. Tam zásadním způsobem zreformoval tradiční způsob vzdělávání židovských dětí. „Hebrejský ústav“, u jehož zrodu stál, se stal vzorem pro podobné školy. Dva roky před smrtí byl jmenován krajským rabínem Kouřimského kraje. Zemřel roku 1860.
V Radeníně se 20. 6. 1889 narodil Gustav Winter, československý diplomat, sociálnědemokratický politik a žurnalista, autor knih a překladatel beletrie do češtiny a z češtiny do francouzštiny.
Působil jako dlouholetý pařížský dopisovatel Práva lidu. Od roku 1938 žil v Londýně a byl činný v odboji. Zahynul v září 1943 pří německém náletu.
Jeho bratrem byl v Hrobech narozený Lev Winter (1876-1935), ministr sociální péče ve čtyřech prvorepublikových vládách a mezinárodně uznávaný tvůrce českého sociálního zákonodárství, především systému sociálního pojištění.
Další z bratří Arnošt Winter byl sociálnědemokratickým senátorem a odborníkem na železniční stavby.
Básník a publicista Oskar Lederer se narodil v Radeníně 18. května 1903. Navzdory literárnímu a výtvarnému talentu byl nucen věnovat se obchodu. První básně, drobné prózy a vlastivědné články publikoval ve 20. letech především v táborském sborníku Kraj kalicha. Inspiraci nacházel v rodné obci a husitské minulosti Táborska. V Radeníně spoluzakládal dramatický spolek „Marx“, který sdružoval mladší divadelní ochotníky. První sbírku „Mlhy a pero“ vydal vlastním nákladem roku 1934. Pesimisticky laděné verše ostře kontrastují s idylickou, vlastenecky laděnou tvorbou z předchozího období. Do roku 1938 mu vyšlo ještě pět sbírek. Kromě toho psal do novin příspěvky týkající se obchodu a průmyslové výroby.
Zahynul v osvětimském vyhlazovacím táboře, kam byl společně s manželkou Marií deportován 26. října 1942.
Adolf Vesecký
Rodák z Domamyšle, manžel Rozálie Windové z Radenína. Žili v domě čp. 38 a později v Chýnově na předměstí. V letech 1900-1909 předseda radenínské židovské obce.
ŽIDOVSKÁ ČTVRT A SYNAGOGA
Radenínská „židovská náves“ bývá považována za unikátní urbanistický celek, který svým půdorysným uspořádáním nemá v českých zemích obdobu. Od středověkého jádra vsi byla oddělena areálem zámku a rozlehlého hospodářského dvora, čímž byla autonomie ghetta ještě zdůrazněna.
Již roku 1727 stálo za severní bránou dvora 7 židovských domků. Jejichž počet se do konce století zvýšil na 10. Pravděpodobně někdy v 18. století dřevěné ghetto vyhořelo.
Roku 1830 obklopovalo náves 10 obytných domů s římským číslováním a synagoga, z toho 6 domů a synagoga bylo zděných. Radenín v té době končil hostincem „Na Veselce“(Auf der Weselka), domy podél silnice k Hrobům vznikaly až v polovině 19. století.
V domě čp. X (dnes čp. 67) byla židovská škola, ačkoliv je možné, že se v jistém období nacházela v sousedním obecním domě čp. 66. Obě výše zmíněné budovy a dům čp. 61 (dnes obecní úřad) byly asi od roku 1854 ve vlastnictví židovské obce.
Synagoga vznikla již koncem 17. století. Její pozdější budova byla vystavěna společně s obecním a špitálním domem (čp. IX, dnes čp. 66) v roce 1804, za finanční a materiální pomoci vrchnosti. Bohužel dnes není známa žádná fotografie synagogy před přestavbou. Bohoslužby se zde konaly příležitostně snad až do 30. let. Podle svědectví Oskara Lederera byly v synagoze ještě v roce 1929 uchovávány svitky Tóry, zdobené „šofary“ (rohy nejčastěji beraní, na něž se troubilo při bohoslužbách o Vysokých svátcích) a jiné liturgické a cenné předměty.
Roku 1934 budovu koupil Václav Příplata za 5000 K; objekt z větší části zboural a zbytek přestavěl na dnešní čp. 88.
Někdejší radenínská židovská čtvrť (stejně jako hospodářský dvůr) byla v posledních desetiletích narušena negativními zásahy. Především demolicí velkého patrového domu čp. 69 mezi synagogou a hospodou Na Veselce. V domě bydleli mj. kantoři židovské obce. Podle svědectví pamětníků tu Albert Wind (jinak povoláním řezník) pekl „macesy“ - nekvašené chleby na svátek Pesach. A ještě v 50. letech se v interiéru nacházelo zařízení ke „košerování“(rituální porážce a úpravě dobytka a drůbeže). Přesto je půdorys ghetta stále zřetelný a tvoří tak připomínku nejen zdejší židovské minulosti, ale i zajímavého stavebního vývoje obce.
ŽIDOVSKÝ HŘBITOV
Židovský hřbitov v Radeníně leží severovýchodně od obce při bývalé cestě do Kozmic. Na pozemku č.KN 93 v k.ú. Radenín. Na návrší, z něhož jsou do všech stran krásné výhledy. První zmínka o něm se nachází v soupisu Židů z roku 1723. Z ní vyplývá, že byl založen před více než padesáti lety. Po roce 1830 byl rozšířen směrem ke vsi a malou dřevěnou márnici nahradila jednoduchá kamenná stavba. Areál hřbitova je volně přístupný.
Majitelem pozemku i hřbitova je Židovská obec v Praze, která je ve věcech správy svého majetku zastoupena na základě komisionářské smlouvy společností Matana a.s. se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská1 .
Nejstarší dochované náhrobky lze podle posledních zjištění datovat do 30. let 18. století. Materiálem části náhrobků byl načervenalý železitý pískovec, který časem podléhá drolení, takže nápisy jsou často značně zkorodované. Dále se používala žula, mramor a u moderních pomníků tzv. švédská žula a diorit. Staré barokní pomníky příliš nevynikají kvalitou výtvarného zpracování ani velikostí (a to i ve srovnání s okolními židovskými hřbitovy). Rovněž většina klasicistních a novoklasicistních pomníků se vyznačuje jen střídmým, převážně rostlinným dekorem. Ve východním cípu hřbitova se nachází několik náhrobků s krásnými reliéfy. Především náhrobek Samuela Sonna s reliéfem slunce je ojedinělý nejen v kontextu českých zemí. V západní části, odkud je zároveň krásný výhled do krajiny, se nacházejí mohutné dvoumetrové stély z 60. let 19. století s klasicistním půlkruhovým zakončením a orientalizujícím lemováním hebrejských textů. Na náhrobku rabína Franka můžeme spatřit reliéf ležícího lva, který je reminiscencí na biblické požehnání patriarchy Jákoba synu Judovi. Na mnoha náhrobcích jsou znázorněny žehnající ruce – znamení potomků kněží jeruzalémského chrámu (kohenů). Naopak znamení příslušníků kmene levitů – konvička – se zde téměř nevyskytuje. Na náhrobcích několika žen se nachází znamení knihy – symbol zbožnosti.
Kromě radenínské náboženské obce sloužil hřbitov zpočátku i části židovských obyvatel z okolí Vodice, než si zřídili vlastní pohřebiště. Nejvíce pohřbených pocházelo přirozeně z Radenína a Chýnova, dále hlavně z Pořína, Chrbonína, Vlčevsi a další přibližně desítky vsí. Po roce 1900 hřbitov sloužil i příslušníkům zanikající náboženské obce v Choustníku.
Na pomnících se v polovině 19. století začínají objevovat i nápisy v němčině a letopočty psané arabskými číslicemi (poprvé na náhrobku vinopalníka Ezechiela Ehrlicha, 1844).
Eduard Beneš, obvodní lékař v Plané, pocházel ze vsi Mlýny. Zemřel v září 1892 ve věku pouhých 26 roků a byl pohřben vedle svého otce. Až po téměř třech letech byl na jeho hrobě slavnostně vztyčen mohutný pomník, pořízený společným nákladem rodiny a „Spolku českých akademiků židů“ (sdružení studentů českých vysokých škol). Byl to jeden z prvních pomníků s českým nápisem, od té doby už jich byla většina.
Poslední pohřeb se zde konal 3. února 1938. Zemřelou byla chudá žebračka Johana Rindová, místními nazývaná Perlinka. Její pomník a pomník Karoliny Schekové (bydlela u Holakovských v čp. 67 a zemřela v listopadu 1936) dnes nenajdeme. Pokud vůbec existovaly, byly odcizeny, stejně jako řada jiných náhrobků. Bohužel ani radenínskému hřbitovu se krádeže nevyhnuly, ačkoliv jiné židovské hřbitovy dopadly mnohem hůř.
Na jaře 1939, krátce po příchodu nacistů, byla část hřbitova zdemolována. Devastace však pokračovala i po válce.
V roce 1949 byl hřbitov zdokumentován Státním fotoměřičským ústavem a od roku 1958 je zapsán v seznamu nemovitých kulturních památek. Má rozlohu 1403 čtverečních metrů a na jeho ploše se nachází přes 300 náhrobků. Po smrti bývalého hrobaře Aloise Průši (hrobníkem byl už jeho otec Josef) hřbitov zpustl. Márnice přišla o střechu a rozpadávala se, bílá omítka z ohradní zdi, díky které býval hřbitov zdaleka viditelný, opadala.
Až v posledních letech dochází k postupné obnově. Především zásluhou správce pana Bedřicha Novotného (*1934 +2008), který mimo jiné, vlastními silami opravil márnici a část hřbitova. Po smrti pana Bedřicha Novotného převzala údržbu radenínského židovského hřbitova společnost Matana a.s. se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 1.
Akciovou společnost Matana založila po roce 1992 Židovská obec - vlastník hřbitova - , a má v ní většinový podíl. Společnost organizuje rekonstrukce a údržbu židovských památek. Společnosti Matana svěřilaŽidovská obec správu všech svých nemovitostí.
(článek upřesnil a doplnil pan Karel Vošta)
Židovna po roce 1940
Obec Radenín se původně podle obyvatel dělila na Židovnu a dolejšek. Děleno silnicí je dolejšek od hřbitova až dolů ke Kopeckým. Židovna pouze pár domů (to je Danešovi, pošta, Šáda-Náhlíkovi, Příplatovi, Janů, Maťhovi-Dvořákovi, Amon, Hanzákovi, Ketnerovi, Zemanovi).
Radenín čp.69
Dům u Příplatů (nyní zbourán) měl 2 křídla.
Kratochvíl Josef a Růžena – dcera Příplaty (rodačka z Radenína). Byl původním vedoucím Družky - přistěhovaný z pohraničí z Jiřetína (rodák ze Slavonic). Měli 2 děti – syna Jirku a dceru Jitku. V 50 letech se odstěhovali do Chotovin do rodinného domu, který se během doby postavili.
Ve předu bydleli: Maťha Ladislav (z Terezína) a Věra (ze Samechova).
V roce 1954 – přestěhované osazenstvo JZD – předseda, účetní, úsekáři a živočichář, rostlinář.
Přes chodbu – Janurovi Josef a Leopolda,
Cílková Jana s Václavem.
V druhém křídle Maťha Václav s Jarmilou, majitel p.Příplata s Manželkou Františkou.
V přízemí - na konci chodby p.Prošková, napravo p. Šebková se synem Josefem, později Macek František s přítelkyní Marií Skopcovou.
Radenín čp.64, čp.70
Rybníček měl název Sátka. Přítok vody byl ze zbytkové pitné vody ze studny a pršák. Koupání – husy, kačeny. V zimě kluziště. Později zavezen a přeměněn na parčík a autobusovou zastávku
U Sátky byla hospoda u Kačenů „Na Veselce“ ( trvá).Vedle vlevo (mimo obrázek) byl dům u Zoubků ( odstěhovaní do pohraničí) nyní vilka p.Janury. V sousedství byl domek žida Gutmanna. čp.69. Později zde obchodovali Danešovi s dcerou Marií. Marie se provdala za Ferdinanda Veselého. Po úmrtí pana Daneše se přestěhovali do Sezimova Ústí.Nežijí už nikdo, jen syn – vnuk ing Jiří Veselý.
Radenín čp.61
Budova nynějšího Obecního úřadu byla z části obydlena původně vrchním SNB p. Josefem Špačkem s rodinou. Potom zde bydlela Božena Maleninská roz. Pikalová rodačka z Radenína s manželem Jaroslavem a dětmi (syn Jaroslav a dcera ? ). Vedle na patře byla umístěna pošta. Později se pošta přemístila do přízemí a místo pošty MNV.
Po nich se nastěhoval vedoucí prodejny Jednota pan Krátoška s rodinou.
Vedle pošty byla Družka vedoucí p.Josef Kratochvíl. Později Jednota s vedoucím p. Cílkem. Paní Židová jako prodavačka docházela z Kozmic ( její muž Josef Žid – hospodský z Kozmic). Pak nastoupil p. Krátoška. Mezitím se postavila nová Jednota na Štěpnici. Po odstěhování p. Krátošky nastoupila p.Andělová z Terezína, sl.Jordáková z Choustníka, pan Smutný, z Chýnova paní Sumerová, naposledy p. Marcela Brabcová z Chrbonína a do revoluce p. Kadlecová z Bítova.
Po roce 1989 prodejnu vlastní obec Radenín.
Radenín čp.88
Dům synagoga – původně obydlen Václavem a Jarmilou Příplatovou (Proškovou). V 1.patře bydlel četník Kašpar se ženou a dvěma syny Jiřím a Honzou. Odstěhovali se po zrušení četníků. Dosud bydlí Václav, Dana MVDr , Dana Příplatovi.
Radenín čp.67
Dům židovská škola – obydlen panem Janem a Barborou Holakovských (Nová-rodačka z Dlouhé Lhoty). V 1.patře do 50.let bydleli v nájmu Alois a Anna Ženíškovi (rodák Radenínský a žena z Užhorodu) s dvěma dětmi. Odstěhovali se do Chýnova. Po smrti pana Holakovského dům prodán rodině Hanzákových.Antonín Hanzák (z Hrob) a Jarmila roz. Vesecká (z Radenína). Soused Amon František.
Radenín čp.80
Sousedé Pospíchalovi – Josef a Anna (roz. Štroufová) s pěti dětmi přistěhováni z pohraničí. Po smrti rodičů dům prodán Keclerovům a celý přestavěný. Sousedé kdysi Boháčovi-Kroužkovi, Volfovi a naposled jej koupili Náhlíkovi a přestavěli po M+K Šádových.
Radenín čp.64
Dům Náhlíků – později Šádů. Sousedi Poduškovi č.64.
Radenín čp.81, čp.66, čp.67
Dům Maťhovi – Dvořákovi čp.81
Původně byli majitelé Proškovi. Po rozvodu byl dům pronajatý p. Zadákovi – pošmistrovi v Radeníně (do 50. let).Po odstěhování Zadákových do Sezimova Ústí byl dům prodán Antonínu a Anně Kadaňkových z Prahy. Po smrti p. Kadaňky byl dům prodán Maťhovým.
sepsala paní Vlasta Maršálová roz.Janů narozená a původně bydlící v Radeníně
fotky poskytlo Jewish Museum in Prague
Šmuel Son z Radenína
Radenínský hřbitov patří k nejzajímavěji položených hřbitovům v Čechách. Je umístěn na návrší severovýchodně od vesnice, s širokým rozhledem do okolní krajiny. Židé zde žili již počátkem 17. století a jejich počet postupně sílil. Zčásti dochovaný urbanistický celek ghetta z počátku 18. století dokládá poměrně početnou židovskou komunitu. Přibližně v této době lze v Radeníně sledovat počátky rodiny, později nazývané Son. Příjmení získala stejně tak jako většina Židů až patentem Josefa II., který nařídil jejich všeobecné užívání patentem s účinností k 1.1.1787.
Vznik a změny příjmení u radenínských židovských rodin lze dobře pozorovat. Dvě rodiny Rosenbergerů se přejmenovaly na rodiny Deutsch, z Tapetzierů a Schulklopperů se stali Götzové a Pollakové. Naopak rodiny Frank a Weil pravděpodobně používaly svá příjmení již před Josefovým patentem. Většina židovských domů byla v držení vrchnosti – hraběte Kollowrata. V dřevěném, nepříliš rozměrném domku čp. X proti synagoze bydlelo koncem 18. století třináct židovských rodin, mezi nimi rodina Son, Dausek i rabínská rodina Frank.
Rodinu Son z Radenína je možno sledovat přibližně od 1. čtvrtiny 18. století, kdy se narodil Samuel. Jeho syn Sekel, později nazývaný Isak, měl dva syny Alexandra a Šmuela /Samuela/ a dvě dcery Fromet a Saru. Zatímco osud dcer zůstává neznámý, životní cesty obou synů jsou zřejmé. Alexander se oženil 1798 s Juditou a v několika následujících letech se jim narodili dva synové a tři dcery: Lina, Adam, Jecheskel, Barbara a Paula. Rodina žila v domě čp. VI, sousedícím se synagogou. Oba synové a jedna dcera zemřeli v dětském věku, předčasná smrt zastihla i jejich rodiče. Zemřeli mladí roku 1807, matka Judith na „horkou nemoc“ a otec Alexander na souchotiny dva dny po své ženě.
Příjmení Son se udrželo v linii Alexandrova bratra Šmuela /Samuela/, který se narodil kolem roku 1774 a oženil se 2.11.1815 s Juditou, dcerou Davida Tausiga /také Dausek/. Šmuelovi a Juditě se narodily nejméně tři děti - Markus, Alexander a Isak. Je možno zčásti sledovat život nejstaršího Marka a prostředního Alexandera.
Markus se oženil s Teresií, dcerou Marka Deutsche, a počátkem 50. let 19. století se jim narodily v Radeníně dvě děti - Moritz a Lori. O několik let později přesídlili do městečka Ybbs v Dolních Rakousích, kde se rodina rozrostla nejméně o dva další potomky a kde stopy této větve rodiny Son končí.
Také Markův bratr Alexander působil v Dolních Rakousech, poté, co se oženil s Marií, dcerou Jakoba Goldsteina ze Starého Města pod Landštejnem. Nejprve obchodoval v dolnorakouském Traunsteinu, kde se narodil syn Simon a dcera Aloisia. V roce 1866 přesídlil do Gross Kulms u Zwettlu, kde přišla na svět v září roku 1866 dcera Katharina.
Působení jihočeských Židů v Dolních Rakousech nebyl jev ojedinělý, čilá obchodní činnost prostupovala hranice obou regionů již v předchozích staletích. Avšak uvolnění poměrů židovského obyvatelstva v polovině 19. století bylo často provázeno trvalým usazením se v Rakousech, jak dokládají i další příklady. Například poměrně značný počet Židů přesídlil v této době z jihočeských Tučap do dolnorakouského St. Pölten.
Šmuel Son, dědeček Kathariny, patřil ke generaci, která byla ještě připoutána k Radenínu, a tak na zdejším hřbitově nalezneme také jeho náhrobek. Zemřel o šabatu v měsíci Elul 4.9. 1852 v domě čp. X ve věku 78 let a byl pohřben dva dny poté. Jeho náhrobek je v horní části ozdoben reliéfem sluncem, vyjadřujícím příjmení zemřelého.
článek a foto paní Ivy Steinové
(Své práce publikuje v časopise Maskil.)
