Czernin z Chudenic

Czernin z Chudenic

Černínové z Chudenic

Czernin z Chudenic-erb

31.01.2008

 

Základem erbu Černínů z Chudenic je polcený štít v národních barvách bez figur, které by zpodobňovaly něco konkrétního. Prodělal řadu změn od prostého polcení (červená a stříbrná, až po bohatou kompozici čtvrceného štítu se srdečním štítkem s korunami, přilbami a klenoty. Erby se lišily v několika liniích odvíjejících se od dvou větví, jindřichohradecké a vinořské. Společný všem erbům je polcený štít, pravá polovina červená, levá se čtyřmi modrými břevny (pruhy) a třemi stříbrnými. Na stříbrných pruzích jsou iniciály císařů Ferdinanda II., Matyáše a Rudolfa II. Uprostřed je srdeční štítek červený se stříbrným břevnem a s iniciálou F. III. (císař Ferdinand III.). Na štítku je královská, někdy římská koruna. Na celý štít bývá položena ještě hraběcí koruna. Nejčastěji však přímo na štít nasedá přilbice s obecnou zlatou korunou, na kterou navazuje klenot se složenými orličími křídly. Jsou-li křídla rozložená, je mezi nimi paže třímající šavli a palmovou ratolest. Orličí křídla jsou červená (vpravo) a modrá (vlevo) s třemi stříbrnými břevny. Stejně jsou barevně řešena přikrývadla. Po získání panství po vymřelém rodu Morzinů bývá ve čtvrceném štítu (třetí čtvrť) ještě figura mouřenína, který se opakuje v klenotu, a stříbrná hradba. František Skřivánek předseda Klubu pro českou heraldiku a genealogii.

Staročeský hraběcí rod, větev Drslaviců, měl původní sídliště Chudenice okres Klatovy, které založili asi kolem r. 1200. Základní erb hrabat Czernin z Chudenic byl na dél rozdělený štít s červeným polem v pravé polovici a s třemi příčnými stříbrnými pruhy v levé modré polovici. Po třicetileté válce za prokázané služby císaři Ferdinandu II.a povýšením jich do stavu hraběcího r. 1652 byl erb změněn a rozhojněn. Rod výhodnými sňatky a odměnami za věrnost císaři získal velký majetek. 

Slavní předkové: Heřman hrabě Czernin z Chudenic (1576-1651). Diplomat a cestovatel. Patřila mu panství Petrohrad, Kysibl, Nejdek, Kostomlaty, Kost, Mitrovice, Radenín, Chudenice a Jindřichův Hradec. V roce 1598 podnikli s Kryštofem Harantem z Polžic výpravu do Jeruzaléma a v letech 1616-18 vedl poselstvo císaře Matyáše k sultánovi a sjednal s ním mír na dvacet let. Později bojoval na Bílé hoře na straně císaře, v době stavovského povstání dlel v emigraci. V letech 1644-45 vedl poselstvo do Turecka, cestu popisuje ve svých pamětech. V letech 1644-48 byl nejvyšším sudím dvorským a zemským a od roku 1650 nejvyšším hofmistrem a komořím.

erb

Zuzana Homutová se vdala v roce 1621 za Jana Baptistu Adama (staršího) Czernin z Chudenic (16.8.1597 - 22.11.1642)

 

erb

 erb Pabienitzů

 

Příbuzní Jana Czernina z Chudenic bydleli v nově postaveném zámečku v Choustnici. Humprecht nejstarší Czernin (4.1570 - 22.5.1632) s manželkou Anna Polyxena Woracziczky z Pabienitz (+ 2.6.1632).

Johanka Eusebie Vlková z Harasova umřela už roku 1624 a, když i obě její dcerky, Barbora Marie a Anna Mandalena, nedosáhnuvše let svých dospělých, ve vyhnanství v Polsku, kam pan Jan byl vypuzen jako příslušník Jednoty bratrské známými náboženskými mandáty Ferdinanda II., zemřely, vrátil se Radenín podle ustanovení kšaftu páně Homutova opět k ostatním državám kdysi rodiny homutovské.

Manželé Černínovi zakoupili ještě několik drobných statečků okolních: především (r. 1623) Skopytce, konfiskované v konfiskacích pobělohorských panu Bedřichu Sádlovi z Vražného, poté (1629) ves Bezděčín od pana Jindřicha Lapáčka ze Rzavého, v lednu 1630 od téhož pana Jindřícha Lapáčka zboží Mnich a konečně z podzima 1630 od paní Anny Markéty Šléglovské velké sousední panství pacovské, jež se potom dostalo zeti jejich Zikmundovi Myslíkovi; kromě toho držel v severních Čechách statek Kostomlaty.

Jan Czernin, jenž již dříve katolického náboženství jsa, připověděl r. 1628 dne 14. února před reformační kommissí v Tábore, že lidi své poddané do příštích velikonočních svátků k víře katolické přivede.

Syn Humprecht Jan Czernin (14.2.1628 - 3.3.1682).

Syn Heřman Vácslav Czernin (? - 1677).

Dcera Alžběta (? - ?) 

Dcera Eliška (? - ?)

Dcera Alžběta se provdala za Kapouna ze Svojkova. Druhá dcera se provdala za Myslíka z Hyršova. 

Anna Polyxena Woracziczky z Pabienitz (+ 1632) a její manžel Humprecht nejstarší Czernin z Chudenic (+ 1632)

,,Anna Polyxina Černínová, rozená Voračická z Paběnic na Mitrovicích a Vrchoticích, život svůj v pánu dokonala na Chustnici ve středu 2. dne měsíce juni léta 1632 v hodinu 12. německou v noci na půl orloji, majíce věku svého 60 a 1 rok a některou neděli; s panem manželem byla 38 let a některou neděli.“

„Humprecht nejstarší Černín z Chudenic na Mitrovicích a Vrchoticích, Jmti Císařské, též Jmti královské rada, soudce zemský, místodržící v království Českém, život svůj dokonal v Pánu na Chustnici v sobotu 22. dne měsíce máje léta 1632 v hodinu 24. na celém orloji, majíce věku 62 léta a několik neděl.

 

Kromě statku Radenínského koupila také Zuzana roku 1632 a 1637 dva domy, Topinkovský a Kameníkovský, na náměstí Táborském (č. 15-16).

Vrchní Procházka zařídil na Czerninův rozkaz při zámku v Radeníně moderní vinopalnu podle cizího vzoru. Vrchní Procházka poslal do Radenína jako sladovnického učně děvče, dceru Dorothy Dvořákové. Ta v Radeníně zůstala a dokonce se vinopalnicí vyučila. Asi byla první učnicí a zároveň pak sladovnicí v Evropě. Vinopalny a výroba kořalek pak v Radeníně setrvaly, hlavně v rukou židovských podnikatelů skoro až po naše časy. Pivovar a lihovar byl zrušen 1886.

V roce 1640-41 ke smrčkovskému traktu přistavěli Czerninové nové křídlo. Z hradeb se zachovala původní nejstarší část z poloviny 14. století. Jižně od východní brány je patrná půlkruhová bašta a hradební zeď východně od zámku s cimbuřím, dále zbytek hradeb podle silnice, zesílený opěrnými pilíři a zřícenina hranolové věže u zámku. Z novější přestavby hradeb existuje jenom východní brána.

Jan Czernin z Chudenic zemřel r. 1642 dne 22. listopadu. Zuzana smrti jeho velice želela a přečkavši jej 12 let.  

Granitový náhrobek Jana Černína z Chudenic zemřelého 22.11.1642. Na náhrobku je vytesán černínský znak, na němž bývalo nahoře vytesáno srdce se třemi plameny, nad ním křížek a latinský nápis: „Ježíš Kristus Spasitel“, vlevo srdce s nápisem: „Maria“, dole na pravé straně umrlčí hlava a na levé sutky spočívající na křížem přeložených kostech. Kámen je však notně sešlapán, špatně je čitelný i nápis: „Léta Páně 1642 v sobotu po Obětování Panny Marie jinak 22. Novembris život svůj dokonal a usnul v Pánu urozený pán, pan Jan starší Černín z Chudenic na Radeníně, Choustníku, Pacově, Mitrovicích a Kostolomlatech, maje věku svého 45 let 4 měsíce a 5 dní. Jehožto tělo v tomto chrámu odpočívá a veselého z mrtvých vzkříšení očekává s rodiči svýma milýma a s dítkami.“ 

Pro nebezpečí ze švédského vpádu paní Zuzana 1644 opustila svoje radenínské sídlo a uchýlila se do Prahy.

6.3.1645 švédský generál Torstenson porazil císařské maršály Götze a Hatzfelda u Jankova, severně Tábora. Nejkrvavější bitva u nás. Švédové se napevno usadili v Jihlavě, odkud podnikali ničivé nájezdy až k Táboru. Kontribuce obilí a peněz. Z Jihlavy přišli ozbrojenci a na lid v Radeníně uložili 200 zl. Nedali a ozbrojenci byly vysláni Radenín zapálit. Nakonec vypálili Chrbonín.

Syn Humprecht Jan Czernin se 14. října 1645 vydal na cestu po Evropě, ze které se vrátil v květnu 1648.

Levobřežní Praha byla obsazena švédským generálem Königsmarkem v červenci 1648. Ani Tábor se neubránil 23.8.1648 švédskému útoku generála Wittenberga. Na Homoli jsou prý hroby padlých vojínů ze švédských válek.

Syn Humprecht Jan Czernin se na podzim 1648 opět vydal na cestu do Itálie.

Roku 1649 se Zuzana vrátila na Radenín. Dcera Eliška svěřila jí do péče dcerušku Zuzanku. Po smrti Zuzany Černínové se malé Zuzany ujal strýc Humprecht Jan Černín a vzal ji k sobě do Vídně. Tam poznala jeho švagra, italského šlechtice z Gasoldo a později pojala jej za manžela.

Po smrti svého prastrýce Heřmana r. 1651 stal se Humprecht boháčem, dědicem velikého černínského fideikomisu a hraběcího titulu.

Zuzana Czerninová rozená Homutka z Harasova zemřela r. 1654 dne 22. února. Tělo její odpočívá v kostele Radenínském.

Náhrobek s latinským nápisem - "Hic iacet ilina dna dna Susanna baronisa Cernina nata Homutiana de Harasov, dna Radenin, Chaustnik, Mitrovitz et Costenblat. Obiit XXII febr. anno MDCLIV. Requiescat in pace miseri cordiam dei dic lector."

Zuzana zanechala nám bohatou korespondencjak vlastní, tak se správci a zaměstnanci na Radeníně: Martinem Škvoreckým, Janem Měděncem, Dorotou Jínovou aj. (70 dopisů hospodářky Doroty Jínové, jinak Pacovské.)

Pan Jan si bral v Zuzaně (o tři roky mladší než byl on sám) především dost bohatou dědičku polovice homutovských zboží, která mu měla, jak to tehdy bývalo zvykem, zabezpečit svým přínosem dobrou hmotnou budoucnost. Zuzana pak hledala v panu Janovi, který byl synem vlivného místokomořího království a měl mocnou oporu i ve svém bezdětném strýci Heřmanovi, jakéhosi ochránce. Postupem času v tvrdém boji o zachování majetku, v starostech o děti, kterých měli Jan a Zuzana celou řadu, srostli oba manželé ve skutečně pevnou jednotu a vytvořil se mezi nimi vřelý a láskyplný vztah. "Moje nejmilejší holátko," oslovuje Zuzana v dopisech svého chotě nebo také: "mé ze všeho světa nejmilejší srdíčko" či "mé ze všeho světa nejmilejší potěšení". Krátce předtím, než se Jan se Zuzanou vzali, rozpoutala se v českých zemích válka. Její události měly pak zaplnit svými hrůzami celých třicet let. A její strasti navalily hospodářskému úsilí obou manželů do cesty řadu překážek. K zpustošením, které zažily homutovské statky na Táborsku už za české vojny 1618 - 1620, přistoupily později těžké doby vysávající nejen poddané, ale i peněžní rezervy vrchnosti. A tak Černínové stále těžce zápasili s hospodářskými nesnázemi na všech stranách. V nejhorší chvíli zemřel paní Zuzaně manžel, a tak těžký úkol vést složité a přetížené hospodářství na roztříštěném černínském majetku spočinul jenom na vdově. Ke všemu se v té době octl i jihočeský majetek radenínských Černínů ve vlastní válečné sféře. Švédové se napevno usadili v Jihlavě, odkud podnikali ničivé nájezdy až k Táboru. Paní Zuzana proto opustila svoje radenínské sídlo a uchýlila se do Prahy. Přesto se šťastně přenesla přes poslední léta strašlivé války a roku 1649 se vrátila na Radenín. Byla to statečná a hospodárná žena. V zápase s tvrdými skutečnostmi si zachovávala jakési selské pevné rysy, které ji zřetelně odlišovaly od rafinovaného ovzduší pražské či vídeňské aristokracie, která si v zemi upevňovala nově získané pozice. Problémy doby se přenesly i do její rodiny. Mezi ní a synem Humprechtem Janem Černínem se začaly objevovat trhliny. Oba, syn i matka, se měli srdečně rádi. Ale v Humprechtu Janovi přece jen zvolna vyspíval duchovní typ jiných rysů, než byla jeho matka. Byl to typický rozchod dvou generací. Její syn se ocitl ve svých zálibách mimo duchovní sféru českého domova, který byl pro něho příliš chudý, než aby mohl uspokojit jeho kulturní a do jisté míry i životní nároky. Nejvýrazněji se to projevilo v otázce jeho sňatku. Paní Zuzana by mu byla ráda vybrala nevěstu. Mladý pán si však vzal za ženu dvorní dámu císařovny Eleonory, sličnou Italku Marii Dianu z rodu mantovských markýzů. Tato volba byla pro jeho matku tím bolestnější, že se nejen dotýkala jejího rodového sebevědomí, ale uzavírala jí i do značné míry cestu do synovy domácnosti, neboť nová snacha nemohla s ní promluvit. Nedovedla totiž ani mluvit německy. V tomto skličujícím vědomí paní Zuzana zemřela. Byla pochována ke svým rodičům a manželovi do radenínského kostela. 24.01.1998 MF Dnes - VÁCLAV RAMEŠ.

Synové Humprecht Jan Czernin (14.2.1628 - 3.3.1682) a Heřman Vácslav Czernin rozdělili se dne 21. září 1654 o veškeré zboží otcovské a mateřské; starší, jenž byl již pánem na Petršpurce a jiných zbožích, obdržel statky na severu, mladšímu Heřmanovi dostal se II. díl, totiž statek Radenín s Novými Dvory a Lhotou, statek Choustnický, Skopytce, Mnich, Bělá a Bezděčín, dům ve Starém Městě Pražském a dům Topinkovský v Táboře. 

Dcera Alžběta se provdala za Kapouna ze Svojkova. Druhá dcera se provdala za Myslíka z Hyršova. 

Heřman Václav si vzal za manželku Marii Margaretu des Fours de Mont et dÁhtieville (21.7.1645 - 2.9.1672).

Ačkoliv měl Heřman Václav Czernin z Chudenic pěkné dědictví, které jej po pansku chovati mohlo, přece špatným hospodařením toho dovedl, že před smrtí svou o všecko přišel. Něco z toho dědictví brzo po převzetí dílu svého prodal, ostatek hlavně roku 1672 zadlužil.

V Radeníně 2.9.1672 umírá Marie Margareta Černínová z Chudenic rozená des Fours, manželka Heřmana Václava Františka Černína z Chudenic (+ 1677), teta hraběte Ferdinanda Magnus Ignác Arnošt Antonín des Fours.

 

Mezi věřiteli vynikal hlavně hrabě Johann Sporck, generál kavalerie, jenž potom k penězům svým přijíti nemoha, na Radenín a Choustník právo vedl, tak že konečně oba ty statky roku 1675 dne 9. srpna k odhádání skrze Petra Mikuláše Straku z Nedabylic, místokomorníka, přišly.


Korespondence Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem Černínem z Chudenic

A v tomto dopisování se nám otevírá pohled do života radenínského zámku a lidí, kteří tu bydlili, opravdu doširoka. Pramenem nekonečně vzácným" nazval kdysi Ernest Denis ve svých Čechách po Bílé hoře dopisy Zuzany Černínové. A vskutku je málo dokumentů v naší minulosti, které by nám tak živě zachycovaly zejména niterný život člověka, jako jsou listy této "staré Češky a prosté ženy", jak se sama v listech synu Humprechtu Janovi nazývá. Už formálně zaujme jejich čtenáře čistá výrazovost, která je pro ně charakteristická a která - přes všechny rozdíly dělící ji od klidných period naší literární renesance - dosvědčuje výrazně její školení v literární práci příslušníků jednoty bratrské, k níž se hlásil její otec. Ještě zajímavější je však obsahová stránka této korespondence. Celá hrůzná barvitost válečných let, jež paní Zuzana prožívala od časů českého povstání až do míru vestfálského, obráží se tu plnou živostí: různé "průtahy", vojenské pleny, vraždění, požáry, útěky a zoufalé návraty, Švédové, císařská soldateska, vybití sedláci, petrovští - to všechno se tu rozvíjí v široký proud. Vidíte však i to, jak pod tlakem zoufalých let se vnitřně mění člověk: jak z ženy vyrostlé v podstatě v ovzduší českobratrského humanismu se stává horlivá katolička přijímající vždy výrazněji duchové rysy protireformačního baroka, jak přes všechnu snahu uchovat tradice, jimiž ve svém mládí žila, proniká jí patos nové doby, sklon k tajemnému, k "hledání Boha skrze tento svět", které je příznačné pro nový životní styl, ovládnuvší naši zemi v 17. a 18. století. Není jen prostě citová, její cit se místy zvedá v prudkou gradaci, která strhuje svou opravdovostí a hloubkou.

Ladislav Stroupežnický, inspirován listy paní Zuzany, napsal kdysi drobnou aktovku Sirotčí peníze, jejíž hrdinkou je "stará Češka a prostá žena" z radenínského zámku. Její děj je naprosto nehistorický: paní Zuzana v době švédského vpádu na Radenínsko po vítězství Švédů nad císařskými u Jankova na Radeníně, kde se děj aktovky odehrává, nebyla, neboť se i s dětmi utekla do Prahy, a nemohla se tu tedy ani setkat s Čechem, hejtmanem ve službách švédských, kterého Stroupežnický postavil do dramatického protikladu k ní. A přece vnitřní pravdivost postavy Zuzaniny je tu plně dochována: Stroupežnický správně postřehl nesmírnou citovou sílu v této ženě skrytou, a nechává-li ji zvítězit nad drsnou kořistivostí švédského žoldáka, který se chce zmocnit sirotčích peněz, paní Zuzanou jako vrchností radenínskou opatrovaných, odkazem na její spící maličkou vnučku, je to něco, co přesné přiléhá k atmosféře listů Zuzany Černínové. Citový člověk je v nich zachycen s naléhavostí, která je činí dokumentem historicky památným, opravdu "pramenem nekonečně vzácným", jak napsal Denis.