Jak „rostou“ Boží muka
Před bývalým pivovarem "vyrostla" Boží muka. Postaral se o to Ivan Uhlíř se svou přítelkyní Zuzankou. Bylo to jejich velké přání. Ale komu je zasvětit? Stálo to dlouhé přemýšlení. Vybrat patrona či patronku, která by zapadala i do Radenína, který se stal jejich novým domovem.
Nakonec to vyhrála sv. Zuzana.
Jméno Zuzana
"POMLOUVAČ MÁ ĎÁBLA NA JAZYKU, A KDO HO POSLOUCHÁ, TOMU SEDÍ V UCHU - MALÝ JE ROZDÍL MEZI NIMI."
(M. Luther)
Zuzana má své počátky v hebrejském slově šóšanná(h), což znamená "lilie". Můžeme však jít ještě dále, až k egyptskému výrazu pro "lotos", který vypadá takto: s-š-n. Řečtina přetvořila slovo na súson a odtud už byl jenom krůček k naší slovanské Zuzaně, ale i k názvu půvabné květiny sasanky. Zuzana je tedy květinka a je jedno, zda lilie, lotos nebo sasanka.
Zuzana Římská. Její životopis bohužel stojí na legendách, takže toho o ní příliš nevíme. Byla buď zakladatelkou kostela u Diokletianových lázní, nebo, jak říká tradice ze 6. století, zemřela někdy kolem roku 304 mučednickou smrtí, protože se zdráhala vzít si za muže syna samotného císaře Diokletiana. Rozumí se, že tuhého pohana. Je zajímavé, že Zuzana byla v Římě uctívána již ve 4. století. Na místě její popravy byl snad později postaven kostel sv. Zuzany. Její ostatky se uctívají v kostele sv.Zuzany na Quirinalu v Římě.
Vraťme se však ještě jednou tam, odkud má jméno Zuzana své počátky, do starověku. Tehdy byl národ židovský v babylonském zajetí (7. století před Kristem). Bible vypráví, že ve městě Babylonu žil spravedlivý muž jménem Jáchym. V jeho velikém domě se scházela židovská smetánka a zasedal zde také soud. Za manželku měl prý překrásnou ženu, která se jmenovala Zuzana. Protože si chtěla svou krásu uchovat co nejdéle, chodila za poledne do zahrady za domem a ve stínu stromů nořila své krásné a mladé tělo do laskavých vod bazénu. Toho si však brzy všimli dva chlípní starci, kteří zasedali pravidelně v židovském soudu. Jednoho dne se tajně vplížili do zahrady, a když se Zuzana svlékla, překvapili ji a nutili, aby jim byla po vůli. Zuzana se tomu bránila, a tak staříci vyrukovali s jinou. Pohrozili jí, že oba odpřisáhnou, že ji přistihli při cizoložství, a lidé i soud jim samozřejmě uvěří. Potom by ji nečekalo nic jiného než krutá smrt ukamenováním. Zuzana však ani pod tímto tlakem neustoupila. Naopak začala volat o pomoc, a tak se stalo, jak řekli proradní soudcové. V barvách vylíčili údajný Zuzanin prohřešek. A lidé i ostatní soudci jim hned uvěřili, neb každý přece ctí šlechetné šediny a ctné stáří. Nikoho ani na okamžik nenapadlo, že stáří dokáže být také zlovolné, pokrytecké a kruté. Lidé se okamžitě chopili Zuzany a vlekli ji na popravu, sbírajíce horečně a ochotně kamení, protože kdo by si nehodil, naskytne-li se taková pěkná příležitost. Naštěstí pro Zuzanu šel právě okolo proslulý prorok Daniel, který vyslechl Zuzanu i oba žalobce odděleně a zjistil, že každý stařec tvrdí něco jiného. Snadno pak určil, že lžou, a protože lidé už měli kamení nasbírané, ubili nakonec oba staré křivopřísežníky.
Svatá Zuzana Římská
Žila v 3. století. Byla dcerou vznešeného Římana, svatého Gabinuse, který byl možná příbuzným samotného císaře Diokleciána, a jejím strýcem byl papež Caius.
Zuzana byla vzdělaná a věřící křesťanka. Dioklecián ji chtěl dát za manželku svému synovi, ale Zuzana odmítla: "Nikdy nechci pohana! Děkuji Bohu, že mi dal poznat víru Kristovu." Když ji chtěl námluvčí podle tehdejšího zvyku na rozloučenou políbit, odvrátila se se slovy: " Co jsem nedovolila dosud žádnému člověku, to rozhodně nedovolím modloslužebníkovi." Kvůli odmítnutí sňatku s pohanem byla i s otcem vsazena do vězení a měla se poklonit zlaté modle. Zuzana však smetla sošku na zem a zvolala: "Bože uchovej, abych se dopustila takové ohavnosti."
Za to byla odsouzena k smrti a v roce 295 nebo 304 byla sťata nebo upálena (u Diokleciánových lázní byla prokazatelně upálena Římanka jménem Zuzana). Její otec byl umučen o rok později.
Zuzana je možná zakladatelkou kostela u Diokleciánových lázní. Její svátek se slaví zároveň se svátkem svatého Tiburtia, protože prý zemřeli oba ve stejný den.
Je patronkou :
Říma; proti neštěstí; proti pomluvám; proti dešti.
Atributy:
palma, kniha a meč, je zobrazována v římských šatech.
Zuzana Homutová z Harasova
se vdala v roce 1621 za
Jana Baptistu Adama (staršího) Czernina z Chudenic (16.8.1597 - 22.11.1642)
Pan Jan si bral v Zuzaně (o tři roky mladší než byl on sám) především dost bohatou dědičku polovice homutovských zboží, která mu měla, jak to tehdy bývalo zvykem, zabezpečit svým přínosem dobrou hmotnou budoucnost. Zuzana pak hledala v panu Janovi, který byl synem vlivného místokomořího království a měl mocnou oporu i ve svém bezdětném strýci Heřmanovi, jakéhosi ochránce. Postupem času v tvrdém boji o zachování majetku, v starostech o děti, kterých měli Jan a Zuzana celou řadu, srostli oba manželé ve skutečně pevnou jednotu a vytvořil se mezi nimi vřelý a láskyplný vztah. "Moje nejmilejší holátko," oslovuje Zuzana v dopisech svého chotě nebo také: "mé ze všeho světa nejmilejší srdíčko" či "mé ze všeho světa nejmilejší potěšení". Krátce předtím, než se Jan se Zuzanou vzali, rozpoutala se v českých zemích válka. Její události měly pak zaplnit svými hrůzami celých třicet let. A její strasti navalily hospodářskému úsilí obou manželů do cesty řadu překážek. Ke zpustošením, které zažily homutovské statky na Táborsku už za české vojny 1618 - 1620, přistoupily později těžké doby vysávající nejen poddané, ale i peněžní rezervy vrchnosti. A tak Černínové stále těžce zápasili s hospodářskými nesnázemi na všech stranách. V nejhorší chvíli Jan Czernin z Chudenic r. 1642 dne 22.listopadu zemřel. Zuzana smrti jeho velice želela a přežila jej o 12 let. A tak těžký úkol vést složité a přetížené hospodářství na roztříštěném černínském majetku spočinul jenom na vdově. Ke všemu se v té době octl i jihočeský majetek radenínských Černínů ve vlastní válečné sféře. Švédové se napevno usadili v Jihlavě, odkud podnikali ničivé nájezdy až k Táboru. Paní Zuzana proto opustila svoje radenínské sídlo a uchýlila se do Prahy. Přesto se šťastně přenesla přes poslední léta strašlivé války a roku 1649 se vrátila na Radenín. Byla to statečná a hospodárná žena. V zápase s tvrdými skutečnostmi si zachovávala jakési selské pevné rysy, které ji zřetelně odlišovaly od rafinovaného ovzduší pražské či vídeňské aristokracie, která si v zemi upevňovala nově získané pozice. Problémy doby se přenesly i do její rodiny. Mezi ní a synem Humprechtem Janem Černínem se začaly objevovat trhliny. Oba, syn i matka, se měli srdečně rádi. Ale v Humprechtu Janovi přece jen zvolna vyspíval duchovní typ jiných rysů, než byla jeho matka. Byl to typický rozchod dvou generací. Její syn se ocitl ve svých zálibách mimo duchovní sféru českého domova, který byl pro něho příliš chudý, než aby mohl uspokojit jeho kulturní a do jisté míry i životní nároky. Nejvýrazněji se to projevilo v otázce jeho sňatku. Paní Zuzana by mu byla ráda vybrala nevěstu. Mladý pán si však vzal za ženu dvorní dámu císařovny Eleonory, sličnou Italku Marii Dianu z rodu mantovských markýzů. Tato volba byla pro jeho matku tím bolestnější, že se nejen dotýkala jejího rodového sebevědomí, ale uzavírala jí i do značné míry cestu do synovy domácnosti, neboť nová snacha nemohla s ní promluvit. Nedovedla totiž ani mluvit německy. V tomto skličujícím vědomí paní Zuzana Czerninová rozená Homutová z Harasova 22. února roku 1654 zemřela. Byla pochována ke svým rodičům a manželovi. Tělo její odpočívá v radenínském kostele.
V kostele sv. Markéty je náhrobek s latinským nápisem
Hic Iacet Ilina Dna Dna Susanna Baronissa Cernina Nata Homutiana De Harassow, Dna Radenin, Chaustnik, Mitrovitz et Costenblat. Obiit XXII febr. Anno MDCLIV. Requiescat in pace Per misericordiam Dei dic Lector."
Zde leží přeosvícená paní,
paní Zuzana baronka Černínová, rozená Homutová z Harasova, paní na Radeníně, Choustníku, Mitrovicích a Kostomlatech.
Zemřela 22. února léta 1654.
Odpočívej v pokoji milosrdenství božího, řekni, kdo čteš.
erb homutovský erb černínovský
…napsali o Zuzaně Homutové Černínové…
„A v tomto dopisování se nám otevírá pohled do života radenínského zámku a lidí, kteří tu bydlili, opravdu doširoka. „Pramenem nekonečně vzácným" nazval kdysi Ernest Denis ve svých Čechách po Bílé hoře dopisy Zuzany Černínové. A vskutku je málo dokumentů v naší minulosti, které by nám tak živě zachycovaly zejména niterný život člověka, jako jsou listy této "staré Češky a prosté ženy", jak se sama v listech synu Humprechtu Janovi nazývá. Už formálně zaujme jejich čtenáře čistá výrazovost, která je pro ně charakteristická a která - přes všechny rozdíly dělící ji od klidných period naší literární renesance - dosvědčuje výrazně její školení v literární práci příslušníků jednoty bratrské, k níž se hlásil její otec. Ještě zajímavější je však obsahová stránka této korespondence. Celá hrůzná barvitost válečných let, jež paní Zuzana prožívala od časů českého povstání až do míru vestfálského, obráží se tu plnou živostí: různé "průtahy", vojenské pleny, vraždění, požáry, útěky a zoufalé návraty, Švédové, císařská soldateska, vybití sedláci, petrovští - to všechno se tu rozvíjí v široký proud. Vidíte však i to, jak pod tlakem zoufalých let se vnitřně mění člověk: jak z ženy vyrostlé v podstatě v ovzduší českobratrského humanismu se stává horlivá katolička přijímající vždy výrazněji duchové rysy protireformačního baroka, jak přes všechnu snahu uchovat tradice, jimiž ve svém mládí žila, proniká jí patos nové doby, sklon k tajemnému, k "hledání Boha skrze tento svět", které je příznačné pro nový životní styl, ovládnuvší naši zemi v 17. a 18. století. Není jen prostě citová, její cit se místy zvedá v prudkou gradaci, která strhuje svou opravdovostí a hloubkou.
Ladislav Stroupežnický, inspirován listy paní Zuzany, napsal kdysi drobnou aktovku Sirotčí peníze, jejíž hrdinkou je "stará Češka a prostá žena" z radenínského zámku. Její děj je naprosto nehistorický: paní Zuzana v době švédského vpádu na Radenínsko po vítězství Švédů nad císařskými u Jankova na Radeníně, kde se děj aktovky odehrává, nebyla, neboť se i s dětmi utekla do Prahy, a nemohla se tu tedy ani setkat s Čechem, hejtmanem ve službách švédských, kterého Stroupežnický postavil do dramatického protikladu k ní. A přece vnitřní pravdivost postavy Zuzaniny je tu plně dochována: Stroupežnický správně postřehl nesmírnou citovou sílu v této ženě skrytou, a nechává-li ji zvítězit nad drsnou kořistivostí švédského žoldáka, který se chce zmocnit sirotčích peněz, paní Zuzanou jako vrchností radenínskou opatrovaných, odkazem na její spící maličkou vnučku, je to něco, co přesné přiléhá k atmosféře listů Zuzany Černínové. Citový člověk je v nich zachycen s naléhavostí, která je činí dokumentem historicky památným, opravdu "pramenem nekonečně vzácným", jak napsal Denis.