A v tomto dopisování se nám otevírá pohled do života radenínského zámku a lidí, kteří tu bydlili, opravdu doširoka. Pramenem nekonečně vzácným" nazval kdysi Ernest Denis ve svých Čechách po Bílé hoře dopisy Zuzany Černínové. A vskutku je málo dokumentů v naší minulosti, které by nám tak živě zachycovaly zejména niterný život člověka, jako jsou listy této "staré Češky a prosté ženy", jak se sama v listech synu Humprechtu Janovi nazývá. Už formálně zaujme jejich čtenáře čistá výrazovost, která je pro ně charakteristická a která - přes všechny rozdíly dělící ji od klidných period naší literární renesance - dosvědčuje výrazně její školení v literární práci příslušníků jednoty bratrské, k níž se hlásil její otec. Ještě zajímavější je však obsahová stránka této korespondence. Celá hrůzná barvitost válečných let, jež paní Zuzana prožívala od časů českého povstání až do míru vestfálského, obráží se tu plnou živostí: různé "průtahy", vojenské pleny, vraždění, požáry, útěky a zoufalé návraty, Švédové, císařská soldateska, vybití sedláci, petrovští - to všechno se tu rozvíjí v široký proud. Vidíte však i to, jak pod tlakem zoufalých let se vnitřně mění člověk: jak z ženy vyrostlé v podstatě v ovzduší českobratrského humanismu se stává horlivá katolička přijímající vždy výrazněji duchové rysy protireformačního baroka, jak přes všechnu snahu uchovat tradice, jimiž ve svém mládí žila, proniká jí patos nové doby, sklon k tajemnému, k "hledání Boha skrze tento svět", které je příznačné pro nový životní styl, ovládnuvší naši zemi v 17. a 18. století. Není jen prostě citová, její cit se místy zvedá v prudkou gradaci, která strhuje svou opravdovostí a hloubkou.

Ladislav Stroupežnický, inspirován listy paní Zuzany, napsal kdysi drobnou aktovku Sirotčí peníze, jejíž hrdinkou je "stará Češka a prostá žena" z radenínského zámku. Její děj je naprosto nehistorický: paní Zuzana v době švédského vpádu na Radenínsko po vítězství Švédů nad císařskými u Jankova na Radeníně, kde se děj aktovky odehrává, nebyla, neboť se i s dětmi utekla do Prahy, a nemohla se tu tedy ani setkat s Čechem, hejtmanem ve službách švédských, kterého Stroupežnický postavil do dramatického protikladu k ní. A přece vnitřní pravdivost postavy Zuzaniny je tu plně dochována: Stroupežnický správně postřehl nesmírnou citovou sílu v této ženě skrytou, a nechává-li ji zvítězit nad drsnou kořistivostí švédského žoldáka, který se chce zmocnit sirotčích peněz, paní Zuzanou jako vrchností radenínskou opatrovaných, odkazem na její spící maličkou vnučku, je to něco, co přesné přiléhá k atmosféře listů Zuzany Černínové. Citový člověk je v nich zachycen s naléhavostí, která je činí dokumentem historicky památným, opravdu "pramenem nekonečně vzácným", jak napsal Denis.