Povídání o hrobech
Z našich pověstí
Veselo a živo je v Hrobech na jaře. Sežloutlý trávník skvěje se hýřivou zelení, v níž tu a a tam pohlížejí v blankytnou klenbu nebeskou pomněnky svými zlatými očky. Stromy obou strání malebného údolí obalí se bohatě nachovým květem. Po cestě vinoucí se hadovitě kolem šumivého potůčka jezdí volně hospodáři, aby oseli svá pole.
Avšak nebývalo tomu tak před mnoha lety. Tam, kde nyní stojí panská zahrada, stával kdysi rozlehlý hrad. Nynější údolí kolem hradu bylo napuštěno vodou. Jen na východ vedla brána na suchou zemi. Ostatní brány byly opatřeny padacím mostem, který se v čas nebezpečí vytáhl a zatarasil tak vchod. Chaloupky pod hradem nazývaly se "Podhradí". v tmavých sklepích hradu byla vězení, ve kterých úpěli nešťastníci, kteří se provinili nějak proti svému pánovi. Obyčejně málokterý odtud vyšel. Ve válce 30leté byl však hrad zbořen a jeho rozvaliny se zemí časem srovnány. Dnes jen ukazuje se místo, kde asi hrad stával.
(A. Waldmanová, žákyně základní školy v Chýnově; převzato z Kraje kalicha, kol. roku 1925)
Hroby
Jdeme-li z Chýnova na JV po silnici přes Zahostice, uvidíme před sebou stále omšelou věž, která jako šedý milník ukazuje nám cestu do Hrob a je středem několika budov kol ní se kupících. Silnice jde rovinou s mírným sklonem k SZ a po jejích stranách na mírných svazích položena jsou těžká hlinitá pole. Místo leží na ostrohu a obtékáno je dvěma potoky - Kozmickým a Lažanským, které tekou v hlubokém údolí - prvý na jihu, druhý na severu Hrob. K východu je rovina. Místo svojí polohou připomíná v malém měřítku Tábor. Potok Kozmický pramení za vsí Kozmice vých. u lesa, teče směrem na západ a v Nuzbelích u mlýna Fleischhansova (Steinochrova) v Podhroby spojuje se s potokem Lažanským. Ten pramení u Lejček, posílen je pod Lažany potokem Bělským, který pramení pode dvorem Bělá pod vrchem Svidníkem. Do Kozmického potoka přitéká též v Nuzbelích (od A. Štroufa) potůček, který pramení pod vrchem Blaníkem a protéká rybníkem na Sedlečku. Část vody z pramene v lese Kamencích teče do rybníka v Kamencích a odtud do rybníka u pily. Spojené potoky Kozmický a Lažanský tvoří potok Hrobský.Potok Lažanský protéká rybník Náděj, který byl dříve majetkem schwarzenberským (panství Chýnov) a od mlynáře podhrobského (Jos. Steinocha, tchána Fr. Fleischhanse) zakoupen ještě před válkou za 800 Kč. Pod hrází tohoto rybníka jsou zbytky vápenné pecí, kde v roce 1889 pálil se vápenec, který se lámal v blýzkém lomu na druhé straně potoka za pecí, kde je dosti dobrého vápence. Tehdy pec patřila k čp. 9 v Lažanech, kdysi svobodnickému sídlu a statku a jeho držitelé Dub, Šofek zde vápno pálili, ale neracionelním hospodařením vápenka zanikla. Rovněž za čp. 6 (Jan Šanda) byla obyčejná pec vápenná. Pole nad ní se nazývá Na Vápenkách.
(Kronika obce Hroby, 1924)
Na Hrobech
Ves, na první pohled s nepříliš veselým názvem Hroby, leží jihovýchodně od Chýnova. Její jméno nemá nic společného s posledními věcmi člověka, ale vzniklo ze slova hrůbky, jak se staročesky říkalo valům nebo náspům. Hroby jsou poprvé uváděny v roce 1376 a z té doby je znám majitel Smil z Hrobů. Na začátku 15. století zde seděl Držek ze Sedlce či z Hrobů, který byl předkem vladyckého rodu Hrobských ze Sedlce, kteří měli v erbu supí hlavu s krkem. Na zdejší tvrzi je roku 1420 připomínán Petr z Hrobu, který ve službách krále Zikmunda stál proti husitům. Po něm se hovoří o Janu Hrobském ze Sedlce. Další člen rodu, horlivý katolík Jiřík, se v roce 1470 přestěhoval do Radenína a hrobská tvrz zpustla. Dokonce i pominul název Hrobského panství, protože tu zůstal jen kostel a fara. Od 16. století Hroby patřily rodině Smrčků z Mnichu, kteří sídlili na Radeníně. Po smrti Petra Smrčky došlo v roce 1529 k rozdělení majetku mezi jeho syny Jiříka, Oldřicha a Jana. Za Jiříka se lidé začali opět usazovat okolo hrobského kostela. Nejstarší Jiříkův syn Jan převzal hrobský statek a koncem 16. století jeho potomek Adam Smrčka v Hrobech vystavěl novou tvrz. Pro Adamovu účast na odboji českých stavů v letech 1618 - 20 mu byl po smrti majetek zabaven a roku 1623 prodán rytíři Aug. Felnerovi z Feldeku. Když jeho manželka ovdověla, prodala zboží synovi Volfovi Václavovi. Jeho synové pak prodali Hroby s dalším zbožím Alžbětě Sibyle Felnerové z Heidenreichu, která vše roku 1666 postoupila hraběnce Alžbětě ze Sparu, rozené z Malovic, a to za 15 tisíc zl. Jejím dědicem se stal nezletilý syn Antonín Voračický z Paběnic. V roce 1675 držel Hroby hejtman císařského dělostřelectva Petr Koch. Jeho syn na místě staré tvrze vystavěl jednopatrový zámek, prostý dům bez architektonických ozdob. V roce 1753 jeho syn prodal statek se zámkem hraběnce Marii Terezii Krakovské z Kolovrat a sňatkem Jindřišky z Kolovrat s hrabětem Aloisem Baillet Latourem se v roce 1878 Hroby dostaly do majetku rodu Latourů, kteří je drželi až do roku 1948. Smrčkové z Mnichu byl starý český vladycký rod, pocházející z Mnichu u Kardašovy Řečice. Jako erb měli stříbrného okouna v modrém štítě a okoun byl též v klenotu erbu.
Hroby jsou dnes částí Radenína. Za několik posledních desetiletí se ani Hroby nevyhnuly citelnému úbytku obyvatel. V současné době je ve vsi 24 stavení, pět jich je trvale obydleno a žije tu kolem dvaceti obyvatel. Starosta i obecní zastupitelstvo si jsou vědomi, že zlepšit tento stav dokáže nejen nárůst pracovních možností, ale také určitá vstřícnost k potencionálním zájemcům o výstavbu rodinných domků. Proto v Radeníně a Kozmicích v tomto směru podnikli potřebné kroky a ukázalo se, že je to dobrý záměr. Určitou nadějí pro rozvoj obce svého času byl zájem Školské správy hlavního města Prahy na využití zámku pro ústavní účely. Byla i vyhlédnuta lokalita pro případnou výstavbu rodinných domků pro pracovníky nového zařízení. Ze záměru
ale sešlo. V současné době v hospodářských budovách hrobského zámku působí firma Hass, která vlastní i zámek. V současnosti postupně provádí jeho opravu.
Z historie Hrobů jistě není bez zajímavosti, že na zdejší škole působili proslulí muzikanti jako Jan Šejk, Jan Menšík a hlavně Václav Vacek, kterým vrcholila sláva hrobských skladatelů, kapelníků a dirigentů. Vacek uměl hrát na všechny nástroje a sestavil kapelu, která v okolí neměla konkurenci. Ráda
si v ní zahrála i hrobská vrchnost, hrabě Jindřich Kolovrat, který hrál první housle, a zejména jeho syn, houslový virtuóz (zemř. 1898)
(zdroj: J. Wimmer, Táborské listy; upraveno)
Hroby
Roman CIKHART (Kraj kalicha)
Neobávejte se, že vám budu povídati o těch hrobech, k nimž zalétají ve dnech dušičkových naše vzpomínky. Hroby, o nichž píši, jsou docela pěkná vesnička na Táborsku a nemají s hroby nic společného, leda že nás překvapí množstvím náhrobků uvnitř i vně kostela, které tu zbyly ze vší slávy hrobských i okolních vrchností.
Náš lid je s výkladem místních jmen krátce hotov. Tak i tu vznikla pověst, kterou zaznamenávají staří místopisci, že tu slavný válečník Žižka přepadl tisíc bojovníků panského vojska v jejich ohrazeném táboře a do jednoho je pobil. Ti pak byli hned na tom místě pohřbeni a tak vznikl název osady — Hroby. S tím ovšem nesouhlasí historie, která o pobití panského lidu v těchto místech nic neví, ale zná Hroby jako farní ves již v době Karla IV. (1358), tedy dávno před Žižkou.
Zvláštní název vsi svedl i dr. Ant. Profousa, který ve svém díle („Místní jména v Čechách") vysvětluje jej rovněž od skutečných hrobů, které prý tu zakladatelé nové vsi při kopání sklepů snad našli. Původ názvu je však zcela jiný, ovšem musíme vzíti na pomoc staročeský slovník, který nás poučí, že slovo ,,hrubý" znamená valy či náspy. Znamení tedy název Hroby tolik jako hradiště, které tu patrně na návrší v poloze velmi příhodné a ještě dnes nápadné bývalo. „V hrůbech" (náspech) vystavěn byl potom kostel, který za svou ohradou, dnes již zbořenou, býval opevněným útulkem lidu, kdykoli nepřítel vpadl do kraje.
V 16 století počali lidé stavěti nové chalupy u kostela, kde dříve kromě kostela a fary jiného stavení nebývalo. Na stráni pod nynějším hostincem Srnkovým stávala tvrz, místo níž vystavěli v 17. století novou a z té povstal později nynější zámek. Přitom použili kamene ze staré tvrze na novou stavbu, tak jako na stavbu chalup rozebrali i starou ohradu kolem kostela. Kostel kromě vzpomenutých již náhrobků, jichž jsem tu napočetl devatenáct, má na oltáři památnou sošku Bohorodičky, pocházející prý již z dob Karla IV.
Památní je hrobská škola: památná láskou k hudbě, jíž se vyznačovali její páni řídicí. To bylo za dob staré muzikantské slávy našich učitelů — zapadlých vlastenců. Byl to zejména řídící učitel Václav Vacek (+ 1879), který uměl hráti na všechny nástroje. Vyučil si vlastní kapelu, s níž musicíroval v místě i okolí a pro niž skládal i vlastní skladby. Učil původně v malé chaloupce u kostelních schodů, kde je nyní zelinářská zahrada. V malé místnosti tísnilo se tu 120—150 děti. Bývalo tu jako v úlu. Když pak jednou chtěl si pan řídící zjednati ticho a udeřil prutem na stůl, přeražený prut vyrazil mu oko. Učil potom ještě plných 20 let, načež převzal školu zeť Matěj Praveček, rovněž ovládající několik hudebních nástrojů a dobrý komponista. Jeho syn Jindřich, narozený dne 1. března 1885 v Hrobech, je známým hudebním skladatelem a výborným dirigentem. Jeho skladby často slýcháme v pražském rozhlase. Pozdější řídicí učitel Jan Menšík jako jeho předchůdci řídil chrámovou hudbu a bývalý řídící učitel Jan Sejk, sám z učitelské muzikantské rodiny , nejen umí hráti na všechny možné nástroje, ale uplatňuje se i jako výborný basista.
Hudbu pěstovala i hrobská vrchnost, zvláště smyčcová kvarteta. Hrabě Jindřich Kolovrat (+1878) hrával sám I. housle, v čemž ho následoval syn Alois (+ 1898), virtuos na housle. Na ostatní nástroje hráli učitelé Vacek a Praveček a děkan Mertl. Někdy posílal hrabě kočár do Chotovin pro tamního řídícího učitele, Vackova syna Raimunda, aby hrál II. cello. Bývaly to krásné, idylické chvíle!
Na hrobské Kolovraty máme i jinou památku. Hrabě Rudolf Kolovrat-Krakovský (+1903) měl v blízkém Sedlečku svůj proslulý včelin, v němž odchovával včelí matky plemene cyperského (z ostrova Cypru), které k nám zaváděl. Včelín byl navštěvován odborníky domácími i zahraničními. V naší době ustoupil prosaickým potřebám králikárny.
Milovníka přírody potěší krásné lípy v zámecké zahradě a u pily, k níž přicházíme alejí starých kaštanů. Jinde zase uvítá nás starý dub a klen. Ovocné aleje na stranu k Radenínu dávají bohatou úrodu zimních jablek.
Hroby jsou také rodištěm dr. Lva Wintra (nar. 1876), ministra v prvních letech Československé republiky, jehož zásluhou bylo uzákoněno starobní pojištění, aby lidé zestárlí v poctivě práci nebyli v stáří odkázáni na žebrotu a slitování těch šťastnějších, kterým často bohatství zatvrdilo srdce.