Z literatury

NA RADENÍNĚ

R. Cikhart

V tu dobu bídy, hanby, slz a vzdechů,

v ten truchlivý pobělohorský věk

nám libě vetkala jak potěchu

svůj Radenínský světlý obrázek.

Sv. Čech o Zuzaně Černínové („Z potulek“)

obrázek

Často vzpomínám na tichou osadu po svahu stupňovitě jako Betlem rozloženou, jíž vévodí půvabný zámek, staré panské sídlo. Pod zámkem v ústraní starý kostel, plný náhrobních kamenů rytířských, při něm mladší kaple, na pokraji vesnice u silnice škola, za kaštanovou alejí dvůr, kus starých zdí, brány a klenutý průjezd, rybníček, z něhož za teplých večerů ozývaly se žabí serenády, dokreslují pěkný obrázek někdejšího sídla hraběcího rodu Černínského. Vzpomínám i na paseku plnou červených jahod, kvetoucí šípkoví u silnice ke Krtovu, hovorný potok v „Ouparatkách“ a krásný výhled k památnému Táboru.

Když jsem poprvé vstoupil do starodávné zámecké chodby radenínské, zdálo se mi, jako bych začarováním ocitl se v onom ovzduší, v němž žila a trpěla statečná staročeská žena, ušlechtilá paní a vzorná vlastenka Zuzana Černínová z Harasova, jejíž krásné listy, ovanité staročeskou prostodušnou upřímností, kreslí v duši naší půvabný její obrázek. A vzpomenul jsem ihned i maličké štěbetavé vnučky „Zuzrličky“, z listů babiččiných dobře známé.

Byla to zlá doby, „doba bídy, hanby, slz a vzdechů“ (za třicetileté války), kdy paní zuzana ve vdovství hospodařila na otcovském statku. A snad by si musela zoufati, kdyby jí dcera Eliška, provdaná za císařského generála Myslíka, nebyla svěřila na vychování svůj klenot, maličkou dcerušku Zuzanku.

Malá neposeda působila babičce mnoho radostí. Píše o ní, že „stále něco jako nejčistší špalíček štěbetá“, že „přemilejšího dítěte není“ a upřímně povzdechne: „Kdyby jen všichni tak upřímní byli, jako to přemilé dítě!“

Jak milé jsou nám dnes tyto srdečné řádečky písma předobré paní a milé jsou nám

i „kavky“, které slétly na blánku,

kdy štěbot vnučky, malé Zuzrličky

babičku někdy zmýlil v písánku,

jak povídá nezapomenutelný Svatopluk Čech.

A roztomilé jsou ty drobounké starosti babiččiny o malou vnučku. Jen považme, že nemalou starost působila i taková otázka, jak opatřiti útlé zrožovělé nožičky dobré punčošky, takže v té věci obrací se dopisem (r. 1652) na úředníka svého Václava Lejpla na vzdálených Mitrovicích (u Sedlce na dr. W.): „ V Selci, poněvadž tak čistě punčochy dělají, dejte jeden pár pěkných červených punčošek z dobré vlny pro mou nejmilejší vnučku udělati, aby co nejdřív hotovy byly“. Přání panino bylo Lejplovi rozkazem, ale punčošky se jí nelíbily. Píše totiž v jednom pozdějším dopise: „ Ty punčošky za dobré slovo nestojí, jedné ani punčošky nemůže obouti Zuzanka, je tak hrubě dobře o mnoho menší jedna než druhá“…

Byly však i starosti těžší, zejména když malá Zuzrlička onemocněla zlými neštovicemi. Ale všecka ta soužení vynahradily pokroky malé děvušky, na níž babička s pláčem pozorovala, jak „to přemilé dítě“ přechází do způsobů své mamičky.

V zimě l. 1654 paní Zuzana, „stará Češka“, jak si říkala, opustila radenínské sídlo, v němž tolik starostí a žalu, ale i potěchy zažila – navždy. Zůstala však i nadále v Radeníně – v kostelní hrobce. Červený mramor s latinským názvem ukryl lidu u drahou tvář, na niž tolikráte v úzkostech svých s nadějí v oku shlížel.

S ní zašla ona „staropanská vzácná idylla“, o níž praví vzpomenutý již básník:

V ní ještě hrálo slunce lepší doby

svým zlatem posledním – Pak luh se setměl…

nad českým panstvem zavřely se hroby,

jichž nápisů syn čísti neuměl…

Zuzrličky, jež ztratila dříve již matku a nyní babičku, dvě srdce nejbližší, ujal se „pan ujčíček“ Humprecht Černín. Přesadili tu něžnou květinku z ovzduší radenínského do rušné Vídně. V domě strýcově poznala jeho švakra, italského šlechtice Gasoldo, jehož pojala potom za manžela.

(Kraj kalicha II, 1925, str. 152)