Alžběta Homutová z Cimburka byla po přeslici poslední členkou starého českomoravského rodu. Její bratr Jan byl 1. dubna 1593 smrtelně zraněn při šlechtické pitce pořádané Petrem Smrčkou na nedaleké tvrzi v Oblajovicích. Tři dny nato zemřel, pohřben je v hrobském kostele. Otec Kryštof z Cimburka sice obeslal vrahy k zemskému soudu, ale konečného rozhodnutí se už nedožil (†1596).

Alžběta poslala nedlouho před smrtí své dceři Zuzaně Černínové do Radenína dopis, z něhož je cítit upřímná starost nejen o blízké, ale i o chudé poddané.

Má nejmilejší Zuzanko,

Pán Bůh rač dáti, abyste tam všickni zdrávi byli a dobře se měli. Přála bych vám všem toho věrně srdečně ráda. Má nejmilejší Zuzanko, poněvadž mi se toto poselství nahodilo, nemohla sem pominouti nežli tuto cedulku tobě napsati a oznámiti, že děkuje Pánu Bohu pani máma i já zdrávy sme, nežli pantáta ještě nepřijeli z toho statku sirotčího. Dnes jich panimáma domu čeká taky[míněni jsou zřejmě rodiče Jana Černína Humprecht a Eva Polyxena; pozn. ed.].

Vedli toho, má nejmilejší Zuzanko, prosím tebe pošli toto psaní na Pacov tý pani Šlégklowský. Psala mi a pro vodpověď žádnej zas nepřišel, něco o ty mý peníze jak za ní mám. Dále pak pravil mi posel, když sem šel, že se s nim sešla v Poříně nějaká podruhyně z Dolu, ta že jesti mu pravila, že by to v outerek měl pan Vít raniti Němce, ale není ti to snad pravda, čehož sem se ulekla převelice, myslíce na tebe, jaká si ty. Je-li to pravda, že si ty se opět všeckna poděsila, že toho třebas opět odležíš, čehož Pán Bůh zachováti rač. A vedli toho taky pravil mi pan Nalk, když jel domů, že se ta Bětka na Radeníně a kuchtík rozstonali. I má milá Zuzanko, prosím tebe velice, nevopouštěj mi jich s pannou Hedvičkou! Jestli předce stůně, nic ten ouředník o ní nepíše, je-li zase zdráva, nebo předce stůně. Stůně-li, udělej jí ten pflastr pro primo, i tomu kuchtíkovi, a pošli s ním Kozmickou, ať jí jej sama dá a přiloží poněkolikrát. Však jí vám tam žádnej nic dobrýho neudělá, a ať řekne mateři, aby s ní tam neničko pobyla a jí pohlídala a opatřila. Jestli stůně, ať mi již proboha ty moji poddaní všickni nepomřou, však jich již dosti maličko mám!

Pana mandžela svýho ode mne velice hrubě pozdravuj a všecko nejlepší dobrý pověz. A že slyším, že tam mnoho vlků je, pak ať je všecky pobije. Panny Hedviky též ode mne pozdrav. S tím ochrana boží budiž s námi se všemi.

Psáno v novym městě Pražským v sobotu po Svatý Anyžce léta 1622.

Alžběta Homutova z Czymburku

(SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Rodinný archiv Černínů, korespondence Zuzany Černínové; citováno dle: Hledíková-Kašpar-Ebelová, Paleografická čítanka, Praha 2006, s. 186; text částečně upraven)

Pro radenínský web Karel Vošta