Obec Radenín

Z literatury

Z LITERATURY

RADENÍN - R. Cikhart (Kraj kalicha VI, 1929)

ZAJÍMAVOST Z FARNÍ KRONIKY HROBY(Liber memorabilium Hrobyensis)

NA RADENÍNĚ -R.Cikhart (Kraj kalicha II, 1925, str. 152)

DOPISY Humprechta Černína své matce Zuzaně

Další literatura:

C. k. konservátor a gymnasijní professor August Sedláček - Hrady, zámky a tvrze království českého, Díl čtvrtý, 1885

Časopis Tábor (konec 19. století)

Pamětní kniha Obec Radenín. (Bohumil Švec z Terezína vedl kroniku od roku 1937 do roku 1953. Okresní osvětová rada v únoru 1940 dala pamětní knihu sebrat a schovat. Na podzim 1947 byla vrácena. V zimě 1948-49 zapisoval do knihy. Kronikář Bohumil Švec končí s vedením kroniky v roce 1953.

Určení lidé kroniku dále nevedli. 

Kronika obce Radenín - kniha II. Kronikář Jan Lang začíná s vedením kroniky v roce 1981, kterou i zpětně doplnil do roku 1953. Kronika končí rokem 1984.

Časopis Palcát (druhá polovina 20. století)

Oskar Lederer - Z dávných dob,Kraj kalicha IV 1929; Radenín, Kraj kalicha VI, 1929

Fr. Vl. Krch - Radenínské zvony (báseň), Český jih, 1891

R. Cikhart - Náhrobky v kostele Radenínském, "Tábor", 1907; Radenín, "Tábor", 1908; Radenín, Věstník jihočes. museí I, 1910;  Radenínské náhrobky, Jihoč. sborník hist. XIV, 1941

Fr. Teplý - Na Radeníně po smrti paní Zuzany Černínové z Harasova, Časopis Spol. přátel starož., 1928

(mnoho zpráv o Radenínu: Fr. Dvorský, Zuzana Černínová z Harasova, 1886; Fr. Teplý, Hospodářská korespondence Martina Škvoreckého, 1929)

F.A. Borovský - Čechy -Táborsko

M. Pavlátová, M. Ehrlich - Zahrady a parky jižních Čech (2004)

Umělecké památky Čech (1980)

NA RADENÍNĚ

R. Cikhart

V tu dobu bídy, hanby, slz a vzdechů,

v ten truchlivý pobělohorský věk

nám libě vetkala jak potěchu

svůj Radenínský světlý obrázek.

Sv. Čech o Zuzaně Černínové („Z potulek“)

NA RADENÍNĚ

Často vzpomínám na tichou osadu po svahu stupňovitě jako Betlem rozloženou, jíž vévodí půvabný zámek, staré panské sídlo. Pod zámkem v ústraní starý kostel, plný náhrobních kamenů rytířských, při něm mladší kaple, na pokraji vesnice u silnice škola, za kaštanovou alejí dvůr, kus starých zdí, brány a klenutý průjezd, rybníček, z něhož za teplých večerů ozývaly se žabí serenády, dokreslují pěkný obrázek někdejšího sídla hraběcího rodu Černínského. Vzpomínám i na paseku plnou červených jahod, kvetoucí šípkoví u silnice ke Krtovu, hovorný potok v „Ouparatkách“ a krásný výhled k památnému Táboru.

Když jsem poprvé vstoupil do starodávné zámecké chodby radenínské, zdálo se mi, jako bych začarováním ocitl se v onom ovzduší, v němž žila a trpěla statečná staročeská žena, ušlechtilá paní a vzorná vlastenka Zuzana Černínová z Harasova, jejíž krásné listy, ovanité staročeskou prostodušnou upřímností, kreslí v duši naší půvabný její obrázek. A vzpomenul jsem ihned i maličké štěbetavé vnučky „Zuzrličky“, z listů babiččiných dobře známé.

Byla to zlá doby, „doba bídy, hanby, slz a vzdechů“ (za třicetileté války), kdy paní zuzana ve vdovství hospodařila na otcovském statku. A snad by si musela zoufati, kdyby jí dcera Eliška, provdaná za císařského generála Myslíka, nebyla svěřila na vychování svůj klenot, maličkou dcerušku Zuzanku.

Malá neposeda působila babičce mnoho radostí. Píše o ní, že „stále něco jako nejčistší špalíček štěbetá“, že „přemilejšího dítěte není“ a upřímně povzdechne: „Kdyby jen všichni tak upřímní byli, jako to přemilé dítě!“

Jak milé jsou nám dnes tyto srdečné řádečky písma předobré paní a milé jsou nám

i „kavky“, které slétly na blánku,

kdy štěbot vnučky, malé Zuzrličky

babičku někdy zmýlil v písánku,

jak povídá nezapomenutelný Svatopluk Čech.

A roztomilé jsou ty drobounké starosti babiččiny o malou vnučku. Jen považme, že nemalou starost působila i taková otázka, jak opatřiti útlé zrožovělé nožičky dobré punčošky, takže v té věci obrací se dopisem (r. 1652) na úředníka svého Václava Lejpla na vzdálených Mitrovicích (u Sedlce na dr. W.): „ V Selci, poněvadž tak čistě punčochy dělají, dejte jeden pár pěkných červených punčošek z dobré vlny pro mou nejmilejší vnučku udělati, aby co nejdřív hotovy byly“. Přání panino bylo Lejplovi rozkazem, ale punčošky se jí nelíbily. Píše totiž v jednom pozdějším dopise: „ Ty punčošky za dobré slovo nestojí, jedné ani punčošky nemůže obouti Zuzanka, je tak hrubě dobře o mnoho menší jedna než druhá“…

Byly však i starosti těžší, zejména když malá Zuzrlička onemocněla zlými neštovicemi. Ale všecka ta soužení vynahradily pokroky malé děvušky, na níž babička s pláčem pozorovala, jak „to přemilé dítě“ přechází do způsobů své mamičky.

V zimě l. 1654 paní Zuzana, „stará Češka“, jak si říkala, opustila radenínské sídlo, v němž tolik starostí a žalu, ale i potěchy zažila – navždy. Zůstala však i nadále v Radeníně – v kostelní hrobce. Červený mramor s latinským názvem ukryl lidu u drahou tvář, na niž tolikráte v úzkostech svých s nadějí v oku shlížel.

S ní zašla ona „staropanská vzácná idylla“, o níž praví vzpomenutý již básník:

V ní ještě hrálo slunce lepší doby

svým zlatem posledním – Pak luh se setměl…

nad českým panstvem zavřely se hroby,

jichž nápisů syn čísti neuměl…

Zuzrličky, jež ztratila dříve již matku a nyní babičku, dvě srdce nejbližší, ujal se „pan ujčíček“ Humprecht Černín. Přesadili tu něžnou květinku z ovzduší radenínského do rušné Vídně. V domě strýcově poznala jeho švakra, italského šlechtice Gasoldo, jehož pojala potom za manžela.

(Kraj kalicha II, 1925, str. 152)

R. Cikhart

RADENÍN

Do kraje táborského vesele dívá se milounká víska s třemi věžičkami a zdá se, jakoby chaloupky v zeleni se skrývající byly ptačími hnízdy v zahrádkách. Má ve 114 domech (jeden neobydlen) 164 rodin o 649 obyvatelích. Rozloha obce je 922 24 km2, z čehož jest 371 01 ha rolí, 136 26 ha luk, 6 99 ha zahrad, 2756 ha pastvin, 351 31 ha lesů, 8 47 ha cest a vod a 20 64 ha neplodné půdy; v obci je 21 koní, 411 kusů hovězího dobytka, 5 ovec, 84 koz, 91 vepřů, 18 úlů včel. Téměř každý dům má nebo měl svůj přídomek, tak se říkalo nebo doposud říká v čís. 7 u Pudilů, 9. u Zajíčků, 11. na Překážce, 13. u Ouředníků, 17. u Růžků, 23. u Blíženců, 24. u Bohatů, 27. u Pospíchalů, 31. u Zedníků, 33. u Vítků, 34. u Zvěřinů, 36. u Šimečků, 37. u Pýchů, 38. u Průchů, 39. u Přibylů, 40. u Holoubků, 42. u Škeřilů, 44. u Beranů, 46. u Krajclů, 48. u Petříčků, 51. u Hrnčířů, 53. u Žahourků, 56. u Cyrilů, 60. u Pekárníků, 64. u Kofníků, 69. u Marečků, 73. a 74. na Fajglovně. Část vsi nad pivovarem slove "Na Valečkách", pod zámkem se říká "Na Pavláčce", v dolní části obce "Na Ostrově".

Z á m e k  chová cenné sbírky starožitností, olejomaleb, zbraní, porcelánu, vykládaného nábytku, krojů, knihovnu klassiků a p. Chodby zdobí lovecké trofeje a souprava rytířských brnění a z vížky zámku trčí jako ozdoba dělová lafeta. Ze zámku vedou podzemní, dnes však nepřístupné chodby. Nad vchodem na zámecké nádvoří šlechtické znaky naznačují posloupnost držitelů panství. Sporck - Desfours 1680, Desfours - Kolovrat 1735, Kolovrat - Millesimo 1770, Kolovrat - Latour 1878. Za pruských válek umístěn byl v zámku lazaret a štáb.

K o s t e l   s v.  M a r k é t y  byl r 1369 farním. Posud říká se statku pod hřbitovem "U Farských" a poli podle silnice ke Krtovu "Na farářsku". V kostele jsou náhrobní kameny a před oltářem ve dlažbě deska kryjící vchod do hrobky. Kolem kostelíka rozkládá se po starém způsobu hřbitov. Ke kostelní lodi přistavěna jest  k a p l e  sv.  B a r b o r y  (z. r. 1732), v níž tak jako v kostele uchovány jsou cenné malby.

Naproti kostelu je  z á m e c k á  h r o b k a  rodu Baillet - Latourů. Přímo proti ní ční  p o m n í k   p a d l ý c h  v o j í n ů, žulový to balvan, vážící asi 30q, přivezený sem z Choustníka. Pod mohutnými perutěmi kamenného sokola na mramorové desce zvěčněno jest 29 jmen padlých hrdinů. Před pomníkem dýchá maličká zahrádka. Ještě jednu oběť z naší vsi vyžádala si válka. Byl to zvon "Karel" zrekvírovaný za války. Když pod prvním úderem vojenského kladiva zalkal zvon, nezůstalo jediné oko suché; to pukalo i srdce českého lidu. Druhý zvon z r. 1610 visí dosud na věži, 31m vysoké.

V témže pořadí při silnice je  š k o l n í  b u d o v a . Škola byla zde založena r. 1854, ale původní její budovu zničil v roce 1869 požár.

U odbočky ze silnice choustnické k Dlouhé Lhotě stojí na mostě, kde dříve bývaly ohromné bažiny, kříž. Praděd nynějšího cihláře p. Jůzy (cihelna je odsud asi 100 kroků) vypravoval, že r. 1813 zahynula tu celá francouzská rodina. Také na vrchu "Homoli" (582m, Radenín 562m) osázeném smrčím a břízami, odkud je překrásný pohled k Táboru a Šumavě, jsou prý hroby padlých vojínů ze švédských a napoleonských válek. V radenínském lese "Tuhoníně" jsou polorozbořené štoly, kde se dobývala železná ruda. I místní názvy v okolí (Hamr, Hutě) tomu nasvědčují.

Minulost má Radenín slavnou. Vladyka zdejší Jan z Radenína zpečetil r. 1415 stížný list, zaslaný koncilu kostnickému po upálení Husově. Odtud pocházel i kronikář Přibík Pulkava (za Karla IV.). Známé jest i drama "Sirotčí peníze" líčící, jak Švédové zapálili dvůr šlechetné paní Zuzaně, když nemohla zaplatit žádané kontribuce.

V Radeníně byla velká  n á b o ž e n s k á  o b e c  ž i d o v s k á . Posud je tu  s y n a g o g a , v níž jsou uchovávány ručně psané bible na svitku pergamenovém, natočeném na válec. Cena jedné takové bible, "tóra" zvané, před 60 - 100 páčila se na 500 - 1000 zlatých i více. V Radeníně je zhotovoval  a vraními brky psával mistr J. Weil, který zemřel u vysokém věku asi před 30 lety. Také se tu zachovaly staré zdobené rohy zvané "šófr" a řada ručně tepaných nádob, jakož i skvostně vyšívaných rouch. Mimo synagogu jest tu ještě bývalá  ž i d o v s k á  š k o l a , kde se učívalo až 50 židovských dětí německy, a obydlí kostelníka či "šamesa". Rabín míval 300 zl. ročně a emolumenty (dobrovolné dávky), učitel 300 zl., kostelník 20 zl. a všichni volný byt. Židovská část obce vyhořela asi před 200 lety i s dřevěnou synagogou. Matriky datují se od r. 1784. Asi před 30 lety byl prodán měděný kotel ze zrušené rituelní koupelny, v níž se koupávaly židovské ženy každý pátek.

Židovští obyvatelé provozovali obchod i řemesla, obdělávali pole a podnikali cesty až do Rakous a Polska živíce se podomním obchodem, prodejem krajek, kupováním vlasů a pod. Mnoho se jich vystěhovalo za oceán.

Mezi obyvatelstvem radenínským jsou i potomci přistěhovalých vojáků z někdejších válek, již se tu ve vsi usadilo. O tom jsou nespolehlivé pověsti. V neznámé také době vznikl  ž i v n o s t e n s k ý  s p o l e k, jehož cechovní prapor s obrazem sv. Václava a postříbřeným českým lvem posud se zachoval. Členové cechu platili roční příspěvek dva "šestáky". Kdo nepřišel, když pořádali schůzi, tomu posílali máz piva.

Obec řídili tito  s t a r o s t o v é: od r. 1879 Jakub Strnad, rolník č. 17, od r. 1882 Jan Prošek, rolník č. 36, od 1885 Antonín Říha, tesař č. 69, od 1888 Jan Beránek, rolník č. 18, od 1895 Matěj Janů, rolník č. 37, od 1908 Jan Beránek, rolník č. 18, od 1919 Matěj Strnad, zámečník č. 22 a od r. 1927 Jan Beránek, rolník č. 18.

K závěru podotýkám: Mnozí lidé dožívali se tu vysokého věku, mnohé pamatovali a prožili, ale vymíráním těchto pamětníků odcházelo do hrobu vše, co plnilo studnici historických vzpomínek; vždyť bývali tu staří, vážení písmáci, již před cizími žoldnéři prchali do lesů a vraceli se opětně na své grunty, do chalup i statků. Jest to jedinečná píseň opínající svou melodií dávné, uprchlé časy. Dnes žijeme v jiných dobách a přál bych si jen, aby náš milý táborský kraj uchoval si svůj ráz a nezapomínaje svých hrdinných předků hájil si každičkou píď své půdy, zkvétal a rostl v míru a spokojenosti, aby hrdě každý mohl hlásiti se ke svému kraji, památnému "kraji kalicha"!

(sborník okresu táborského, milevského a sedlčanského. V Táboře 1929. Vydává Učitelská jednota "Komenský" v Táboře, pořádá odpovědný redaktor Roman Cikhart, odb.učitel ( ročník VI, tiskem knihtiskárny Šmíd a spol. v Soběslavi)

Nezbývá než s p. Cikhartem souhlasit...

Za správy kněze Waczlawa Postouskýho..

..Léta tisícího pětistého osmdesátého sedmého stala se divná novina, od moci ... Boha to druhou neděli po svaté Trojici a to všelikou mocí spadl tak veliký sníh, že nebyl mnohým v smích, ale zármutek veliký, kterýž nebyl za lidské paměti, stromoví převelmi se lámalo, dříví veliké větrem padalo, tak velikého sněhu tíží, an i obilí (!) poráží. Mnozí dívajíce se na to, že zimou promarnilo se leto....

Kvítí všeliké překrásné, setlelo od sněhu škodného, do druhého dne uvadlo a užitku žádného nevydalo. Pohlediž křesťane milý, kterak jest Pán Bůh všemocný, ulekni se soudu jeho, zbavíš se pekla hrozného, a to stalo se měsíce, třetího dne července...

Zpráva pochází z Hrobské Farní kroniky  (Liber memorabilium Hrobyensis) - zapsáno asi kolem roku 1730. Texty v ní jsou v latině, tento je jeden z mála česky. Je  psaný švabachem a některé části nejsou k přečtení. I z toho, co se podařilo překladateli, Dr. Strnadovi z Chýnova, rozluštit je jasně patrné, co se tehdy 3. července stalo a jak to asi lidi vyděsilo. Počasí provádělo různé nepředvídatelnosti odnepaměti...