Obec Radenín

Homut z Harasova

Jiřík Homut z Harasova

12.01.2011

Jiřík Homut z Harasova

V jednoduchém erbu vladyků Homutů z Harasova byla jedna polovina štítu stříbrná, druhá v kombinaci červené a černé. V klenotu pak měli tito drobní šlechtici docela obyčejné síto. (Přídomek z Harasova a stejné erbovní znamení užívalo několik vladyckých rodů: Chmelíkové, Homutové, Domousičtí a Hrzánové.) 

Tento rod pocházel původně z Mělníka a své jméno dostal od hrádku Harasov u vsi Posyně. Do jižních Čech přišli v 16. století. Jiřík Homut z Harasova (+ 1616) pocházel z české vladycké rodiny, která se připomíná několika zřetelnými jmény teprve v 15. století. Nevíme ani, kdo byl jeho otcem a jak jej zařadit do protrhané rodové genealogie. Většího vlastního majetku neměl. 

Jiřík Homut z Harasova

Oženil se s Alžbětou ze starého panského rodu pánů z Cimburka (+ 1622), dcerou Kryštofa z Cimburka a Anny z Vojislavic. Ale větev pánů z Cimburka, z níž paní Alžběta pocházela, byla už zcela zchudlá a celý majetek pana Kryštofa byla ves Bělá na Táborsku. Bělá, která se dostala ženě páně Jiříkově věnem, tvořila také původní neveliký majetek Homutův.

Homut se však dovedl uplatnit jako výtečný hospodář a organizátor ve službách rodu rožmberského. Už jako rožmberský hejtman na Třeboni, v kterémžto úřadě se s ním setkáváme počátkem let osmdesátých 16. věku, vykonal mnoho práce v tamním rybničním hospodářství - a to jak při stavbě nových rybníků tamní rybničné soustavy, tak při udržování staršího rybničného díla na tomto zboží (zejména v zimě 1581, kdy bylo ohroženo záplavou vod z protrženého Staňkovského rybníka). Dodnes tu připomíná jeho zkušenosti v budování rybníků veliký rybník Hejtman při silnici mezi Planou a Soběslaví postavený r. 1587, kterému i známý budovatel rybničného hospodářství rožmberského Jakub Krčín z Jelčan se podle svědectví kroniky Březanovy závistivě podivoval.

Od roku 1585 působil Homut jako hejtman pana Petra Voka na Bechynia přestože lehkomyslný život Vokův si tu vyžadoval značných nákladů, přece - jak píše Březan - "vždy . . . poznávalo se, že dobře hospodařeno bylo," a pan Jiřík mohl dokonce podniknout řadu nákladných úprav na bechyňském zámku, zvyšujících nemálo jeho výstavnost. Získal si také - jistě především právě tímto hospodařením - naprostou důvěru posledního Rožmberka. A když pak Petr Vok nastoupil jako vladař domu rožmberského, nacházíme Jiříka Homuta v Březanových výčtech vedoucích na prvním místě mezi "rady a služebníky pána vladaře", spravujícími rožmberský polostát. Tohoto postavení pak dovedl využít - aniž nějak poškozoval svého pána k tomu, aby si vybudoval značný majetek. Blahovůle Petra Voka mu v této věci šla na ruku, neboť Jiřík stál věrně při posledním Rožmberkovi i v politických událostech království, jmenovitě v pohnutých příbězích na sklonku panování Rudolfa II., a stal se i jeho mluvčím ve sboru defenzorů zvolených r. 1609 po vydání Majestátu Rudolfova.

První krok, kterým se Petr Vok (* 1539 + 1611) po ujetí vladařství domu rožmberského r. 1592 (po bratru Vilémovi) rozhodl odlehčit finančním nesnázím dluhy zavaleného rodového rožmberského panství, byl odprodej zboží helfenburského a choustnického, které rožmberské hospodářství nejspíše mohlo postrádat. Neprodal je najednou a v celku, ale po částech. Hned rok poté, co ujal celý rodinný majetek, uzavřel smlouvu se svým hejtmanem a regentem Jiříkem Homutem z Harasova, kterou mu přenechal z panství choustnického vsi Křeč, Chrbonín, Dvory, Stranoves, Kozmice a Střítež; Lhotu Hrušovou s příslušenstvím prodal Jindřichovi Vrchotickému z Loutkova. Zbývající část Choustníka rozdělil tak, že město Soběslav si ponechal pro sebe, městečko Deštnou s třemi vesnicemi a některými drobnějšími majetky lesními a domovními dal v majetek Vilémovi Rútovi z Dirného a zbytek - jádro choustnického zboží se starým hradem - prodal r. 1596 opět svému regentu a hejtmanovi Jiřímu Homutovi z Harasova. Spojiv ve svých rukou část choustnického panství, kterou koupil už v r. 1593, a jeho jádro se starým hradem, sídlil nicméně na Choustníku jen zcela nakrátko poté, co ho nabyl. 

21. dubna 1599 koupil od Oldřicha Smrčky z Mnichu sousední zboží Radenín a přenesl svoje sídlo do panského stavení na tomto zboží, což prakticky znamenalo konec bojovnické pýchy starého Choustníka a rozpad hradního stavení ve zříceniny. 

Místo mocného, ale nepohodlného, a hlavně pro potřeby hospodářské neužitečného hradu zaujal komfortní, na tu dobu široce rozkřídlený zámek, který Jiřík Homut vybudoval v novém svém sídlišti, používaje - jak se zdá - stavitelů a stavitelských pomocníků nacházejících se tou dobou ve službách rožmberských. Při zámku byl postaven i veliký panský dvůr, který jako svědectví vlastních zájmů majitelových výrazně dokresloval nový psychický typ, vystřídavší staré majitele choustnického zboží. Radenín se stal střediskem dosti velké državy, kterou se hospodářské energii Jiříka Homuta podařilo vybudovat v době napodiv krátké.

Jiřík Homut z Harasova spolu s manželkou Alžbětou daroval roku 1610 dva zvony ke kostelu radenínskému. Velký (Karel) měl 20 centů, vysoký byl 90 cm a průměr měl 110 cm. Za války 25.10.1917 byl zrekvírován. Na věži rozbit a po kusech spuštěn dolů. Malý má 10 centů, výšku 77 cm a průměr 94 cm. Nápis na něm zní: Léta od narození Syna Božího 1610 tento zvon dali jsou pro čest a chválu Pána Boha a věčnou památku na svůj vlastní náklad slíti urozený a statečný rytíř pan Jiřík Homut z Harasova, hejtman kraje Bechyňského, nejvyšší berník král. Čes. s  urozenou paní Alžbětou rozenou z Cimburka a z Tovačova, manželkou svou, k kostelu Radenskému založení Svat. Markyty.

Nemaje synů z manželství tohoto (Kryštof, Pavel, Adam a Bedřich zemřeli odkázal veškeré jmění své roku 1614 dne 27. listopadu dvěma dcerám svým Johance Eusebii a Zuzaně (25.9.1600 - 22.2.1654) opatřiv ovšem také choť svou slušnou výživou až do smrti. Jiří Homut z Harasova zemřel r. 1616.

Dcerám připadly nyní rozsáhlé statky, totiž tvrz Radenín a ves s podacím, vsi Druneč a Kloužovice, zámek pustý Choustník a pod ním ovčín ve vsi Chustnici, dvůr popl. a ves s podacím, Kojetín, Předboř, Čikvasovice, Psárov, Mlýny s podacím, Zárybnice, Krtov, tvrz dvůr a ves Bělá, vsi Křeč s podacím, Chrbonín, Střítež, dvůr Solopisky, dvůr Stranoves, dvůr a ves Nové Dvory, ves Kozmice c. t. m., dvorček popl. a ves Dlouhá Lhota.

Asi nedlouho po bitvě Bělohorské přišlo k dělení obou sester; Johance Eusebii, jež byla vdána za Jana Vlka z Kvítkova, obdržela Radenín, Zuzaně, vdané od roku 1621 za Jana Baptistu Adama (staršího) Czernina z Chudenic, dostaly se Choustník a Bělá. Vlk nechtěl při násilném obracení obyvatelstva okolního na víru katolickou náboženství svých předkův opustiti a opustiv raději vlasť svou se ženou a dětmi do ciziny se odebral, při tom památnější spisy, sirotčí a kostelní věci, jistoty, peníze a klénoty s sebou vzal. Odešli do Toruně. Příbuzní Jana Černína z Chudenic bydlely v nově postaveném zámečku v Choustnici.

Alžběta Homutová z Cimburka a Tovačova umírá 1622.  Dopis Alžběty její dceři Zuzaně Czerninové rozené Homutka z Harasova. 

Johanka Eusebie Vlková z Harasova umřela už roku 1624 a, když i obě její dcerky, Barbora Marie a Anna Mandalena, nedosáhnuvše let svých dospělých, ve vyhnanství v Polsku, kam pan Jan byl vypuzen jako příslušník Jednoty bratrské známými náboženskými mandáty Ferdinanda II., zemřely, vrátil se Radenín podle ustanovení kšaftu páně Homutova opět k ostatním državám kdysi rodiny homutovské.

Zuzana Czerninová rozená Homutka z Harasova zemřela r. 1654 dne 22. února. Tělo její odpočívá v kostele Radenínském.

Náhrobek s latinským nápisem - " Hic iacet ilina dna dna Susanna baronisa Cernina nata Homutiana de Harasov, dna Radenin, Chaustnik, Mitrovitz et Costenblat. Obiit XXII febr. anno MDCLIV. Requiescat in pace miseri cordiam dei dic lector."

Zuzana zanechala nám bohatou korespondenci jak vlastní, tak se správci a zaměstnanci na Radeníně: Martinem Škvoreckým, Janem Měděncem, Dorotou Jínovou aj. (70 dopisů hospodářky Doroty Jínové, jinak Pacovské.)

Dopis Alžběty její dceři Zuzaně Czerninové rozené Homutka z Harasova

Alžběta Homutová z Cimburka byla po přeslici poslední členkou starého českomoravského rodu. Její bratr Jan byl 1. dubna 1593 smrtelně zraněn při šlechtické pitce pořádané Petrem Smrčkou na nedaleké tvrzi v Oblajovicích. Tři dny nato zemřel, pohřben je v hrobském kostele. Otec Kryštof z Cimburka sice obeslal vrahy k zemskému soudu, ale konečného rozhodnutí se už nedožil (†1596).

Alžběta poslala nedlouho před smrtí své dceři Zuzaně Černínové do Radenína dopis, z něhož je cítit upřímná starost nejen o blízké, ale i o chudé poddané.

 

Má nejmilejší Zuzanko,

 

Pán Bůh rač dáti, abyste tam všickni zdrávi byli a dobře se měli. Přála bych vám všem toho věrně srdečně ráda. Má nejmilejší Zuzanko, poněvadž mi se toto poselství nahodilo, nemohla sem pominouti nežli tuto cedulku tobě napsati a oznámiti, že děkuje Pánu Bohu pani máma i já zdrávy sme, nežli pantáta ještě nepřijeli z toho statku sirotčího. Dnes jich panimáma domu čeká taky[míněni jsou zřejmě rodiče Jana Černína Humprecht a Eva Polyxena; pozn. ed.].

Vedli toho, má nejmilejší Zuzanko, prosím tebe pošli toto psaní na Pacov tý pani Šlégklowský. Psala mi a pro vodpověď žádnej zas nepřišel, něco o ty mý peníze jak za ní mám. Dále pak pravil mi posel, když sem šel, že se s nim sešla v Poříně nějaká podruhyně z Dolu, ta že jesti mu pravila, že by to v outerek měl pan Vít raniti Němce, ale není ti to snad pravda, čehož sem se ulekla převelice, myslíce na tebe, jaká si ty. Je-li to pravda, že si ty se opět všeckna poděsila, že toho třebas opět odležíš, čehož Pán Bůh zachováti rač. A vedli toho taky pravil mi pan Nalk, když jel domů, že se ta Bětka na Radeníně a kuchtík rozstonali. I má milá Zuzanko, prosím tebe velice, nevopouštěj mi jich s pannou Hedvičkou! Jestli předce stůně, nic ten ouředník o ní nepíše, je-li zase zdráva, nebo předce stůně. Stůně-li, udělej jí ten pflastr pro primo, i tomu kuchtíkovi, a pošli s ním Kozmickou, ať jí jej sama dá a přiloží poněkolikrát. Však jí vám tam žádnej nic dobrýho neudělá, a ať řekne mateři, aby s ní tam neničko pobyla a jí pohlídala a opatřila. Jestli stůně, ať mi již proboha ty moji poddaní všickni nepomřou, však jich již dosti maličko mám!

Pana mandžela svýho ode mne velice hrubě pozdravuj a všecko nejlepší dobrý pověz. A že slyším, že tam mnoho vlků je, pak ať je všecky pobije. Panny Hedviky též ode mne pozdrav. S tím ochrana boží budiž s námi se všemi.

Psáno v novym městě Pražským v sobotu po Svatý Anyžce léta 1622.

Alžběta Homutova z Czymburku

 

(SOA Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Rodinný archiv Černínů, korespondence Zuzany Černínové; citováno dle: Hledíková-Kašpar-Ebelová, Paleografická čítanka, Praha 2006, s. 186; text částečně upraven)

 

 

Pro radenínský web Karel Vošta